Running for my life

09.04.2021

Autor knihy: Lopez Lomong - Říká se, že nejlepším scénáristou je sám život. Příběh Lopeze Lomonga by totiž nikdo nevymyslel. A pokud ano, nikdo by neuvěřil. Zvykli jsme si číst o běžcích, kteří zvládnou uběhnout maraton na Jižním pólupřeběhnou Saharu nebo oběhnou Island. Příběhy, kdy autoři dlouholetým tréninkem překonávají sami sebe. Posouvají hranice nemožného. Lopez neměl moc šancí trénovat. Přesto se na svůj nejdůležitější běh v životě postavil už v šesti letech. Běžel o svůj vlastní život.

Začátek knihy nás přenese do zapadlé vesničky Kimotong v jižním Sudánu. V zemi zuří občanská válka. Ta je však někde až tam daleko za horizontem. Šestiletý Loppepe si tak užívá života běžného afrického dítěte.  Je neděle a tak společně s rodiči vyrazí na nedělní bohoslužbu. Ještě netuší, že dnešním dnem mu skončilo dětství.

Vesnici přepadnou povstalečtí vojáci. Všechny děti naloží na korbu nákladního vozu a odvezou někam do neznáma. Děj se tak přenese do malé chýše v zajateckém táboře. V nelidských podmínkách (i na africké poměry) tam děti tráví několik dlouhých týdnů. Slabší jedinci den co den umírají, ti silnější začali výcvik s povstalci. Loppepe je někde mezi. Čeká se jestli umře nebo jestli doroste, aby mohl také začít střílet ze samopalu.  Jídlo dostává jednou denně. Obilnou kaši s pískem. I malé dítě ví, že tohle nemůže přežít. Není v tom sám. Ve skupině dětí jsou i tři starší z jeho rodné vesnice (nejednou je v knize nazval svými anděli). Ti ho vezmou pod svá křídla. Plánují útěk, který se jim za dramatických okolností podaří. Bosky a bez vody běželi několik dní a nocí africkou savanou směrem domů. Loppepe běžel o život (Loppepe v jazyce buya znamená "rychlý").

Vybrali však špatný směr. Vojáci je po několika dnes chytli. Naštěstí to nebyli ti povstalečtí, ale vojáci z Keni. Dezorientovaní kluci doběhli na státní hranici. Opět byli naloženi do nákladních aut a odvezeni do neznáma. Tentokrát však vojáci vypadali kultivovaněji, auta moderněji a cesty byly asfaltové. To dávalo alespoň naději.

Cílem cesty bylo město Kakuma. Uprchlický tábor kousek od hranice se Súdánem. Místo, kde žije, či spíše přežívá, padesát tisíc lidí. Lidí bez naděje na lepší budoucnost. Tohle místo se na deset let stane domovem malého Loppepeho. Litovat se nebo akceptovat svůj úděl? Zajímavý pohled a sílu osobnosti nabízí autor dětskými očima. Jak tohle přívětivější peklo na zemi přežít? Jídlo jednou denně, jednou týdně možnost prohrabat kontejnery s odpadem a na Vánoce kuře pro deset lidí. Jedinou šancí jak přežít je se nějak zabavit. Zábavou se stává škola, kostel a hlavně fotbal. Jenže těch dětí, kteří chtějí hrát je opravdu mnoho. Starší kluci tak vymyslí pravidlo - kdo chce hrát, musí nejdříve oběhnout kemp kolem dokola. Celé kolečko má 30km. Loppepe chce hrát fotbal každý den. Začal běhat. Po uvedeném okruhu tak konečně přišla odměna. Mohl vyběhnout i na fotbalové hřiště. 

Jedno odpoledne se již větší Lopez dostane za hranice kempu. U místního farmáře sleduje na malé černobílé televizi (s napájením na autobaterii) Olympijské hry v Atlantě. Do té doby znal jako jediný sport pouze fotbal. Překvapilo ho, že i běh někdo považuje za sport. Fascinovaně tak sleduje poslední závod Michaela Johnsona. Bere zlatou medaili.  A Lopez má svůj sen. Taky chce jednou běhat se znakem USA na prsou.

Pár let ještě uběhne, než se objeví naděje. Napiš motivační dopis a doufej, že si tě vyberou do Ameriky. Ta v rámci humanitární pomoci nabízí pomoc pro 3500 těchto ztracených dětí. Lopez má štěstí a je vybrán. Mezistanicí se stává Nairobi, kde čeká na odlet do USA.

Měsíce ubíhají a už přestává doufat. Někde se musela stát chyba. Nestala. V červnu 2001 tak Lopez odlétá směr Amerika. Nemá pojem o vzdálenostech, takže je připraven vystoupit u letadla už v Káhiře. Ne, tohle ještě není Amerika. Ani jeho další zastávka v Pekingu. Do třetice ho přivítá New York. Čeká ho už jen krátký přelet do finální destinace v městě Syracuse. Tam ho čeká nová, adoptivní rodina.

Jestliže přesunem z Kakumy do Nairobi se posunul o století kupředu, přesunem z Keni do USA se posunul o celé tisíciletí. Jak je možné, že v jedné zemi je absolutní nedostatek všeho, zatímco v té druhé jsou tak obrovské přebytky? Asi nemohl být větší kontrast než zastávka v McDonald´s cestou z letiště do nového bydlení...

Novinek však bylo více. Jak se zhasíná světlo? Jak se pouští voda? Jak je možné, že WC existuje v domě a ne na dvorku? Anglicky uměl minimálně. Univerzální odpovědí na všechny dotazy nových rodičů se mu stalo slovíčko "yes". Skutečně zajímavá část knihy o tom co s člověkem udělá tak razantní změna prostředí.

Není divu, že Lopez potřeboval záchytný bod, aby se z toho všeho nezbláznil. Pomoc mu nabídl běh. Novým rodičům řekl, že by se chtěl jít proběhnout. Moc nechápal, proč mu dali boty a proč nemůže jít běžet bosky tak jak je zvyklý. Nechtěl je ale urazit. Na otázku jak daleko poběží odpověděl, že jako obvykle - třicet kilometrů. Rodiče netušili kolik je kilometr. Měřítkem vzdálenosti v Americe je míle. Zavolali tedy trenérovi běžeckého klubu. Nemohli uvěřit, tomu co slyšeli. Opravdu jsi říkal třicet (thirty) a ne třináct (thirteen)? Když Lopez přibíhal ze svého okruhu, trenér už na něj čekal a poslední míli odběhl s ním. Lopez mu však utekl, protože rozuměl, že běží pomalu. Chyba v překladu. Právě byl naverbován do běžeckého klubu místní střední školy. 

První závod, první výhra. Nikdo ale nevysvětlil Lopezovi, že ten golfový vozík co jede včele udává směr závodu. Měl za to, že zvítězí ten, kdo vozík doběhne a předběhne. Sedmkrát se mu to podařilo. Doběhl s masivním náskokem před ostatními. 

Psal se rok 2001 a Lopez byl Amerikou nadšený. Příliš anglicky ještě neuměl, ale z televize mu bylo jasné, co se v New Yorku dne 11.9. stalo. To přece není možné. Vždyť jsem válce zrovna utekl a ona mě dostihla v Americe. V té vysněné Americe? Také tohle téma je zajímavě podáno.

Americký sen pokračoval. Střední škola a studium na univerzitě. Lopez měl jasný cíl. Dotáhnout to na olympijské hry. Makal na sobě a rok od roku se zlepšoval. Vyhrál i klíčový závod, který ho nominoval do reprezentace USA na Panamerické hry. Přišla vytoužená nominace - reprezentovat USA. Tak jako Michael Johnson. Tak jak to viděl kdysi "dávno" v Kakumě. Nabídku však odmítl. Měl důležitější věc na práci. Musel se vydat zpět do Afriky. V Kakumě ho kdosi hledal...

Netrvalo dlouho a byl zpět v USA. Dále závodil. Energii mu dodal také jeho hrdina Michael, kterému byl představen na jednom ze závodů (Johnson ostatně napsal také upoutávku na tuto knihu). Pak přišel jeho velký závod, kde bojoval o Olympijské nominace do Pekingu. Bylo to těsné, ale podařilo se. 

Po letech se tak do Pekingu vrátil. Ne už jako uprchlík, ale jako reprezentant USA. Společně s dalšími 587 atlety (mezi nimi byla i Deena Kastor, která napsala knihu Let your mind run). Nebyl tu však pouze do počtu. Byl tím nejdůležitějším. Tým USA ho zvolil jako vlajkonoše výpravy (v knize je také popsán způsob výběru). Finální "pokyny" pak dostal od prezidenta Bushe na soukromém jednání. 

Lopez startoval na 1500m. Jaký byl jeho výkon je ze sportovní historie už známo. Nezklamal. Splnil si svůj sen. Důležitějším pro něj je však fakt, že tuhle možnost, kterou dostal od Boha, nevyužil jen sám pro sebe. Spojil své síly s nadačním fondem World Vision a začal pomáhat tam, kde se narodil.


Hodnocení:


Ukázka z knihy:

As the days went by, the number of boys in my group grew smaller and smaller. The soldiers did not take any of us out for training and our group grew smaller because boys kept dying. I did not sit and stare in horror at the dead boys any longer. Death was just a part of life in the prison camp. With time, I got used to it.

I got used to most things in the prison camp. Before long, I had no trouble going to sleep at night. Some mornings I slept right through the strong boys leaving to go out and train. I got used to picking through my sorghum every day, separating the grains from the sand. I got used to being left in the weak group where the soldiers waited for us to die. I got used to not feeling the sunshine on my skin or breathing fresh air.

But I never got used to the smell. With each passing day the place stunk worse and worse.

Some changes began to take place around me though. The strong boys, who started out as captives like me, became more and more like the soldiers who brought us here. 


Anotace:

Running for My Life is not a story about Africa or track and field athletics. It is about outrunning the devil and achieving the impossible faith, diligence, and the desire to give back. It is the American dream come true and a stark reminder that saving one can help to save thousands more.

Lopez Lomong chronicles his inspiring ascent from a barefoot lost boy of the Sudanese Civil War to a Nike sponsored athlete on the US Olympic Team. Though most of us fall somewhere between the catastrophic lows and dizzying highs of Lomong's incredible life, every reader will find in his story the human spark to pursue dreams that might seem unthinkable, even from circumstances that might appear hopeless.

"Lopez Lomong's story is one of true inspiration. His life is a story of courage, hard work, never giving up, and having hope where there is hopelessness all around. Lopez is a true role model." MICHAEL JOHNSON, Olympic Gold Medalist


Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.

příspěvek 25 Kč
příspěvek 25 Kč