Běhej, dokud můžeš

Autor knihy: René Kujan -Jak už název knihy naznačuje, jednou může přijít chvíle, kdy se už nerozběhneš. Podvědomě čekáš, že tohle přijde až kolem sedmdesátky. Tempo ti bude narůstat a vzdálenosti se budou zkracovat. Pak se ale stane "něco" a rázem to bude všechno jinak.

Žádné postupné zpomalování a zkracování uběhnutých vzdáleností. Prostě nula. Ze dne na den. Přesně tohle se stalo René Kujanovi. Díky autonehodě se rázem ocitl na hranici samotného bytí. Jen co se otřepal zjistil, že místo nohou bude používat vozík. Ten invalidní. A k tomu slyšel diagnózu od doktorů: "Budeš rád, když se na nohy vůbec někdy postavíš. A běh? Na ten rovnou zapomeň". Ne každý by měl v sobě sílu bojovat. René ji však našel. A vyplatilo se. Trvalo to pár měsíců, ale opět vyběhl. Možná i proto, aby nasral doktory, kteří ho odepisovali. A rozhodl se nasrat i Islanďany.

Nespokojil se s pobíháním po českých luzích hájích a vyrazil na sever. Zdálo se mu jako super nápad, když oběhne Island kolem dokola. Jako první člověk vůbec. Sehnal dodávku pro bydlení, přítelkyni a měsíční dítě už měl a vyrazili. 30 maratonů za 30 dní. V čase i islanským nečase. Den za dnem. Zvládl to a zvládl i přeběh ze severu na jih a z východu na západ. Pomohl tak nejen sám sobě, ale i sdružení vozíčkářů pro které svým během sehnal podporu od sponzorů.

Proč zrovna pro ně? Protože ti se na rozdíl od ostatních už nikdy nerozběhnou. Važme si tedy toho, že my zatím můžeme. A že nás pobolívá lýtko nebo píchá v boku? Ale prd. Běhej dokud můžeš!


Hodnocení:


Ukázka z knihy:

Znáte ten neskutečně krásný, naplňující, osvěžující a povznášející pocit, kdy časně zrána vyběhnete na kopec nad hranici stromů, zhluboka se nadechnete a plni rozjařené radosti sledujete rozplývající se mlhu z údolí?

Chtěl bych se teď nadechnout. Ani nevíte, jak strašně moc bych se teď chtěl nadechnout. Matně si vzpomínám na ten pocit, když jsme narazili do protijedoucího auta, já na sedadle spolujezdce. A nemůžete dělat vůbec nic. Narazili jsme a já přestal dýchat. Nešlo to ani dovnitř, ani ven. Jako by tělo úplně zapomnělo na tento prazákladní pohyb a odmítalo provést byť jen jediný nádech nebo výdech. Myslím, že přiletěl vrtulník a jeden ze záchranářů se ke mně přitočil s nějakou injekcí. Od té doby nevím nic. Teď se jen propadám černou tmou. A nemůžu dýchat. Cítím, že jsem součástí nějakého většího soustrojí. Množství prostředků tišících bolest mi nedovoluje fyzicky cítit plicní intubaci, ale vím, že tam je. Jsem ještě ve vrtulníku? Jsem někde v nemocnici na sále? Nevím, nedokážu otevřít oči. A všechny vjemy jako by zůstaly za zavřenými dveřmi. Jen jedno vím jistě - nemůžu dýchat. Jsem odkázaný na nějaký přístroj, a ten přístroj asi zrovna vypnuli nebo co. Začíná se mě zmocňovat panika, smrtelná hrůza. To, co si teď ještě živě vybavím, byl můj poslední nádech a výdech? Sakra! Ne teď! Ne takhle blbě! Takhle by se umírat nemělo! Pusťte mě!


Anotace:

René Kujan (1974) byl ještě před deseti lety jedním z tisíců rekreačních běžců. Pak se ale ocitl na sedadle spolujezdce v autě, které se střetlo s protijedoucím vozidlem a všechno se změnilo. Od lékařky si vyslechl mrazivý ortel: "Nikdy už běhat nebudete." Navzdory všem prognózám po devíti měsících zdolal maraton. Od té doby běhá každý den, někdy i 32 maratonů za měsíc. Na lidi, kteří takové štěstí jako on neměli a zůstali na vozíku, myslí pořád - věnuje se charitativním běhům v jejich prospěch. Tato kniha popisuje Reného návrat do běžeckého života a dosažení světového prvenství při oběhnutí Islandu, kdy ho uprostřed podzimního marastu doprovázela jedna statečná žena a dvouměsíční syn. Předmluvu ke knize napsal Miloš Škorpil.