World marathon majors: Moje cesta

Autor knihy: Lenka Kubková-Maraton? O tomhle jsem, ještě jako neběžec, slyšel. Věděl jsem, že se běží strašně daleko a taky to, že se to běhá pouze jako poslední olympijská disciplína. Závod pro atlety - profíky. Mé běžecké prozření nemohlo být větší.

Realita je velmi vzdálená mých původních představ. Nejen, že se maratony běhají v každém větším městě, ale nejsou také zdaleka vyhrazeny jen těm profíkům. Opak je pravdou. Přesto to není tak dávno co jsem žasnul nad informací, kolik těchto ryzích amatérů, hobíků, má zájem huntovat si své tělo v městské aglomeraci a za tučné startovné. Nemluvě o dalších cestovních nákladech. Vysněnou metou pro ty, kteří propadli touze absolvovat něco podobného je účast na alespoň jednom závodě ze série "velké šestky" na tzv. majoru. Vybrat si lze mezi Londýnem, Berlínem, Tokiem, Bostonem, New Yorkem a Chicagem. No vybrat... tohle slovo tak úplně neplatí. Zůstaneme u toho snění. No a ti, kteří se nebojí snít o kus více než ostatní (a mají patřičnou dávku štěstí) objedou všech šest meetingů a vstoupí tak do klubu World Marathon Majors. Údajně má méně členů než je těch, kteří zdolali Mount Everest.

Sám jsem se o něco takového pokusil. Dostat se na alespoň jeden závod. Třeba ten v Londýně. Podobný nápad však mělo dalších 380 000 běžců (!!!) Na trať však může vyběhnout jen něco kolem 40 000 závodníků. Možností jak se zapojit je několik. Mít štěstí při losování, zapojit se do nějaké charity a vybrat peníze, které zajistí startovné anebo být fakt dobrý a vysloužit si účast svým časem. Nemám ani jedno, a tak jsem si alespoň koupil knížku od Lenky Kubkové. A začal číst.

Celá kniha se točí kolem maratonů. Jaké překvapení. Na ty Lenka vyráží společně se svým doprovodem doslova po celém světě. Parťákem na cestách jí je manžel Milan Kubek, dlouholetý předseda České lékařské komory. Sympatický chlapík s rozumnými názory v této zvláštní covidové době.

No jo, manželka předsedy ČLK. Hned mě to bylo jasné. Žádné štěstí při losování mít nemusela. Vše si koupila... I tak jsem se začetl do první kapitoly. Do prvního maratonu v Praze. Psal se rok 2007 a autorka tehdy doběhla do cíle, takřka bez běžeckého tréninku, v čase 3:37:57 hod. Stačil "pouze" slušný základ z aerobiku. Na to, že má kniha podtitul "Příběh amatérské maratonské běžkyně" musím říci, že to Lenka rozběhla velmi slušně. Ne že bych jí nedržel palce při prvním maratonu, ale podvědomě jsem se bál, že překoná ten můj osobáček. Nepřekonala, ale na rozdíl od mě se zlepšovala s každým dalším závodem. Už před Varšavou v roce 2013 (a jejím osobákem 3:11:54 hod) jsem pochopil, že si startovné na mnohých maratonech vysloužila právě svými výkony. Poctivě si to vše odmakala nejen v závodech, ale hlavně v tréninku. V duchu jsem se jí tak musel omluvit.

Kromě již zmíněných měst nás kniha provede po maratonech třeba v Barceloně, Dubaji, Vídní, Stockholmu, Frankfurtu či Košicích. Právě u slovenských sousedů se běhá po Bostonu druhý nejstarší maraton světa.

Text má charakter osobního deníku. Mnohdy až do příliš velkého detailu popisuje to, co autorka prožila, zažila nebo viděla. Pro ty z nás, kteří jsme neviděli, nabízí kniha spoustu fotografií. Úžasnou vzpomínkou tak bude knížka zejména pro ni samotnou. Zklamáni ale určitě nebudou ti, kteří chtějí alespoň touhle formou zjistit, jak to na takových maratonských majorech probíhá.

Sám mám pro obdobné maratonské výlety slabost. Místo knížek o nich píši na náš web. Třeba o maratonu v kapkách whisky v Edinburghu nebo o tom jak jsme museli málem doběhnout až na letiště v marockém Marakéši. K časům Lenky Kubkové se asi nepřiblížím a asi to nebude tím, že se na rozdíl od ní nemusím starat o tři děti. Cíl však máme společný. Inspirovat ostatní k tomu, aby to také zkusili.


Hodnocení:


Ukázka z knihy:

Myslím, že první maraton má jednu obrovskou výhodu. Nejde vám o čas. Jde jen o takovou "drobnost". Dostat se - všimněte si, že nepíši doběhnout - do cíle. Upřímně už nikdy takový klid při maratonu jako v tento den nezažiju. Škoda, ale je to prostě fakt. Pro mě platí jednoduché pravidlo. Jednou o čas, vždycky o čas. Svým způsobem závidím běžcům, kteří si jdou, jak často dopředu hlásí, maraton "užít". To já prostě nedokážu. S výjimkou právě toho prvního... Ale popořádku.

To, jakým způsobem jsem se rozhodla pro svůj první maraton, bych rozhodně nikomu nedoporučovala. Důvod je prostý. Běhala jsem pouze jednou týdně, a to ještě takový klus, který netrval ani hodinu! Můj hlavní sport byl tehdy aerobik, ovšem provozovaný doma. V té době jsem byla matkou dvou malých dětí. Starší Zuzce bylo sedm let a mladší Kamilce tři roky. Manžel hodně pracoval, jistě chápete, že takto malé děti nemohu nechat samotné. Jediný přijatelný způsob, jak si udržovat kondici, bylo právě to cvičení. Pravdou je, že to byla hodina poctivého drilu, kdy jsem toho měla během posledních 5 minut docela dost... Věřím, že mi právě to zvláštní hopsání a skákání, navíc ještě s kilovými činkami v rukách, pomohlo vybudovat docela slušný kondiční základ.


Anotace:

Kniha, kterou držíte v ruce, není dalším z desítek návodů, jak běháním zhubnout nebo jak natrénovat na maraton za tři měsíce. Neobsahuje ani "zázračný" jídelníček či "zaručený" tréninkový plán pro ty, kteří sní o tom, jak na této královské trati pokoří vytouženou hranici čtyř hodin. Tato kniha není návod, je to příběh. Můj příběh. Moje cesta z pražského parku na tratě těch největších světových maratonských závodů. Kniha sice není o světových rekordech elitních běžců ani o posouvání hranice lidských možností, přesto je příběhem o vůli překonávat zranění, únavu i bolest. Je příběhem o vytrvalosti, kterou v sobě může objevit každý z nás. 

Především je však vyprávěním o štěstí a radosti, kterou mi běhání přináší. Nikdy jsem neměla žádného trenéra a ve své přípravě jsem se vedle rad zkušenějších běžců, kterým tímto děkuji, a fyzioterapeutů i lékařů, jimž jsem vděčná, řídila tedy především svojí intuicí. Často šlo bohužel doslova o metodu pokus omyl. A o své, v některých případech draze vykoupené zkušenosti se s vámi chci podělit. Mé rady, varování i doporučení, jakkoliv dobře míněné, berte prosím s rezervou, neboť se jedná o rady laické.

V knize se dočtete o tom, jak běhám já, ale dozvíte se také informace ze zákulisí světových maratonů, doporučení, jak se na tyto závody kvalifikovat a jak si je užít, a konečně i pár typů, co byste měli jako turisté vidět a navštívit v těch světových metropolích, kde se prestižní maratony běhají.

Je jedno, zda jste žena či muž, nezáleží na věku ani na tom, kolik a jak rychle běháte. A nakonec ani nevadí, pokud to své rozhodnutí slézt z kanape a začít běhat máte ještě před sebou. Trošku inspirace, poučení a snad i zábavy si v mém příběhu může nalézt každý.