Miloš Škorpil – První kniha, kterou jsem o běhání přečetl byla Škorpilova škola běhu. Spousta již zaběhaných (polo)profi-hobby běžců se do Miloše navážela ohledně toho, že sám sebe pasoval do role “tiskového mluvčího” českých běžců. Bylo ho prostě všude plno. Přesto jako tehdy začínající běžec amatér musím říci, že kniha to byla celkem poučná. Jakmile jsem tedy narazil na jeho další knihu, neváhal jsem a pustil se do ní. No kdo by nechtěl zažít Šťastný života běh.
Měl jsem představu, že se jedná o běžce , který běhá tak desítku denně. Tohle jsem považoval za dostatečné ultra. Běhat začínalo rok od roku více lidí, takže proč nezkusit předat své zkušenosti a prodat pár knih či tréninkových lekcí. Byl prostě ve správný čas na správném místě.
V průběhu čtení jsem byl čím dál tím více překvapen, co všechno tento chlapík zvládl. Ať už se jedná o osobní rekordy na “běžných tratích” (desítka 32:51 min.; maraton 2:33:18 hod.; stovka 8:12 hod.; 24-hod – 230 km) nebo o šílené výzvy v podobě oběhnutí republiky. Sám autor uvádí, že jedná o knihu bilanční. Popisuje v ní vybrané závody v průběhu let 1999 – 2013. Dočíst se tak můžeme např. o Transmoravském Masochistickém Ultramaratonu, o již zmíněném běhu kolem České republiky nebo o běhu z Prahy do Vídně.
Knihu neminuly ani zážitky z mistrovství Evropy na 24 hodin, z mistrovství světa na 100 km, z Brněnské 48hodinovky nebo z Boston maratonu. Osobně se mi líbili nejvíce zážitky ze Spartathlonu z roku 2001. Ani po přečtení jsem nevěřil, že něco takového opravdu existuje, že se na to lidi dobrovolně hlásí a ještě platí nemalé peníze. V knize se však pouze neběhá, ale také vesluje nebo jezdí na koloběžce.
O co lepší výkony podává Miloš na trati, o to horší je jejich prezentace v knize samotné. V úvodu se autor přiznává, že se jedná o různé články z různých akcí, které vznikly v různé době pro různé účely. Vzájemně tak texty na sebe nenavazují a připomínají tak trochu knihu Petra Vabrouška – Jak na triatlon. Takový mišmaš. Jak již bylo uvedeno, závody či jednotlivé výzvy, které autor v knize zaznamenal jsou z období 1999 – 2013. Je mi tak trochu záhadou, proč jsou v knize fotografie z dětství či fotka z tréninkového deníku z roku 1966. A rozhovor se sebou na závěr knihy? Taky divný.
Je to škoda. Myslím, že Miloš má spoustu zážitků, rad a zkušeností, které by mohl předat. Má taky na to je podat záživnější formou. Co možná nemá je čas. Čas to sepsat “od začátku”. Třeba tak jak to udělal Štefan Karak v knize Ako som prekonal sám seba.
Použiji-li citát z úvodu knihy : “Když něco doopravdy chceš, celý Vesmír se spojí, abys toho dosáhl” řekl Paolo Coelho a Miloš Škorpil dodal: “… ale musíš hejbnout zadkem!” Snad tedy hejbne a dočkáme se.
Hodnocení:
Ukázka z knihy:
Vybíháme ještě společně, ale zhruba po kilometru už běžíme jen s Frantou. Rádi bychom běželi jako na Moravě, ale bohužel velmi brzy se na Frantovi začínají projevovat následky neúměrného zrychlení a přehřívání. I když musím říct, že se Franta poctivě poléval a snažil se hodně pít. Bohužel nemá tento proces pořádně zažitý, a tak začíná mít problémy se žaludkem. Má nejen bolesti, ale ani nemůže jíst. Na další kontrole mu doporučuju, aby si chvíli ve stínu odpočal. Musí se taky vyzvracet. Říkám si v duchu: “Snad ti to pomůže”.
Nemohu na něj čekat, nemáme takovou časovou rezervu, abych tu zůstával s ním, a sám nevím, co mně kde potrefí. Do starého Korintu dobíhám tedy už sám, za 3 minutky po mě je tu Jindra a hned za ním se objevuje Franta, Nevypadá moc dobře, máme však 1,5 hodinky časové rezervy, a tak by se z toho mohl ještě dostat.
Když opouštím starý Korint, tak se ohlédnu a naposledy za sebou vidím Jindru, jak běží do kopečka. Těch 15 km jsme běželi v odstupu zhruba 3 minut. Dělal jsem trochu delší přestávky. Od této chvíle se ale už jen napiju a něco lehkého slupnu a běžím dál, a tak se naše rozestupy začínají zvětšovat.
Jsem v Assosu a mám za sebou prvních sto kilometrů. Kupodivu s menšími problémy a rychleji (10:45 hod) než před třemi týdny v Gravigni na ME na 24 hodin.
Informace o knize:
| Vydavatelství | Mladá Fronta |
| Rok vydání | 2016 |
| Počet stran | 184 |
| Jazyk | Česky |
Anotace:
Ve své nové knize Miloš Škorpil popisuje, co zažívá běžec na trase ultramaratonu nebo při několikadenních závodech, kdy pro únavu a vyčerpání ani pořádně neví, zda se mu to všechno jenom nezdá. Zároveň jde o autentické svědectví z dob, kdy s běháním ultra začínal a kdy pochopil, že běh může člověku otevřít cestu ke šťastnému životu. A o tuto zkušenost se nyní hodlá podělit i s námi.
“Asi už nikdy nebudu stejným člověkem ani stejným závodníkem jako před tímto závodem, protože jsem si až teď v plné šíři uvědomil, do jakého dobrodružství a hazardu se při těchto závodech pouštíme a s čím se musí naše tělo vypořádávat. Jsem rád, že jsem tohle mohl pochopit, ne proto, abych byl příště opatrnější, ale abych si příště více všímal stavu svých soupeřů a byl schopen jim pomoci, když to bude nutné. Abych byl více člověkem a méně závodníkem, respektive soupeřem.” Miloš Škorpil
Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.
