Run wild

Boff Whalley – Run wild – Hudbu příliš neposlouchám a se sluchátky zásadně neběhám. Co slyším dnes, zítra zapomínám. Existuje pár výjimek. Tou jednou z mála je skladba Tubthumping od britského uskupení Chumbawamba. Psal se rok 1997, když z rádia začalo hrát: “I get knocked down, but I get up again -You are never gonna keep me down – I get knocked down, but I get up again – You are never gonna keep me down…”

O patnáct let později vydal zakladatel a kytarista této britské kapely Allan Mark “Boff” Whalley knihu Run Wild. Musel jsem ji mít a díky Amazonu jsem jí i měl. 

Skupina se začala formovat počátkem osmdesátých let v Leedsu. Boff tehdy s kolegy přebýval ve squatu, kam po roku studia utekl z univerzity. Hudební styl kapely? Hardcore punk (alespoň v začátcích). To dává tušit, že kniha nebude pro všechny úplně líbivá. Co na srdci, to na jazyku resp. na papíře. Autor nabízí svůj, poměrně jasný, pohled na běhání – silniční maratony nebo přespolní běhy v přírodě?  Už z názvu knihy je jasné, jaký názor bude Boff hájit. 

Fell running = run wild

Svůj první (a jediný) silniční maraton odběhl v roce 1981. Nenadchlo ho to. Následovala tak pětiletá pauza, kdy se věnoval pouze kapele.  Až jednoho dne v roce 1986 se šel podívat na lokální horský běžecký závod v severní Anglii. A ten ho nadchl. To co by běžnou procházkou byl výlet na půl den, zvládli nejrychlejší běžci za 45 minut. Kopce, skály, bahno, pot, únava a radost. Fell running bylo přesně to, co mu v životě chybělo.  Začal běhat. A dotáhl to na poměrně velmi slušnou úroveň. 

Kniha tak přináší pohled na to, jak lze zkombinovat život hudební hvězdy, mnohdy odjeté na celosvětové tour, s běháním v různém prostředí . Parťáci pařili, Boff běhal. Ostře se vymezuje proti silničním běhům ve městech. Nejen proti běhu samotným, ale proti celé organizaci a sytému charit.  Proč ne, přináší svůj názor ( s kterým souhlasím). Tento pohled se však vine jako červená nit celou knihou.  Osobně mě trochu chybí pohled “žij a nech žít”. 

Autor neřeší pouze otázku kde běhat, ale také v čem běhat. V době, kdy Nike vyrobila svoji první “vycpanou” botu Cortez a začala “nutit” běžce došlapovat na patu (jméno španělského dobyvatele je asi asi zcela náhodné) se v Anglii rozjížděla výroba fellrunningové boty v dílně Normana Walshe. Požadavky byly jasné – být v kontaktu se zemí – cítit při běhu trávu, bahno, kameny,… Přesný opak s botou Nike. Jaký názor autor zastává  asi není nutno psát. Sám se v knize odkazuje na tuto problematiku, která byla otevřena v knize Zrozeni k běhu a dále ji rozvádí. Nejedná se však pouze jen o “hlásání svého evangelia”. V knize se také dočteme hodně informací z historie.  Proč je dnes maraton delší než byl v minulosti? Jaké byly počátky fell runningu – běhání v horských oblastech severní Anglie?  Kdo to byl John Muir? Co je to Bob Graham round?

---

Hodnocení:

---

Ukázka z knihy:

In 1990, Chumbawamba started to play a new song called “I Never Gave Up” The lyrics were based on words written by Primo Levlin in his book Moments of Reprieve, an astounding memoir in which Levi (a concentration camp survivor) articulated the defiance and courage shown by many of the prisoners in Hitler’s death camps. In the book, Rappoport – a camp inmate imprisoned at Auschwitz with Levi-instructs the author, should he live to see freedom, to tell the world this one thing: ‘I never gave up.’

We played the song live, with its insistent chorus of ‘I never gave up /  I never gave up / I crawled in the mud / But I never gave up’ and it immediately became a rallying cry; an emphatic singalong anthem of hope and resilience. Inadvertently it became, too, to the small group of fell runners who knew me and came to our concerts, a song about the endurance and guts of mountain runners. Of course. I crawled in the mud? Who better to understand that feeling of dragging yourself out of a clay-pit pool of sodden filthy in order to carry on, and on, and on … than fell runners?

---

Informace o knize:

Vydavatelství	Simon & Schuster UK
Rok vydání	2012
Počet stran	288
Jazyk	Anglicky

---

Anotace:

Boff Whalley just likes running – the places it takes him, the moments of exhilaration and snapshots of natural beauty that he adds to his mental album. This is not a man who signs up to big city marathons and pounds the pavements. With his down to earth voice and a great sense of humour, Boff writes about how running brings a real world of discovery and adventure, from reaching the top of a mountain with the sun at your back and moon in front creating two shadows, to running up Mt Fuji on a break from work. For Boff, running is about freedom, experiencing of the world, your place in it and generally just enjoying yourself. Running is a way to get back to that simplest of relationships – the one between our feet and the earth.