První výhra v životě

29.06.2019

MALOFATRANSKÁ PADESÁTKA - 58 km, +4140 m - je horský ultramaraton, který borci běží (a já běho-jdu) po fatranské magistrále. Prakticky celá trasa vede po lesních a horských turistických chodnících. Sem tam se objeví nějaké žebříky či řetězy a prakticky vždy se běží jen nahoru nebo dolů. Cena tohoto zážitku? 50 EUR. Nejsem blázen do něčeho takového tolik investovat. Díky předplatnému časopisu Svět běhu (100 Kč/rok) a trošku štěstí se mi však podařilo startovné vyhrát. Je to první výhra v životě. A ta se neodmítá.

pátek 28.6.

Do Terchové přijíždíme s Honzou autem kolem 19 hodiny. V relaxačního centru si vyzvedáváme startovní číslo s čipem a necháváme si odkontrolovat povinnou výbavu. V ní nesmí chybět např. čelovka, obvaz, mapa, kelímek na vodu, pojištění pro horskou službu, EURA na taxi, ... vše máme a kontrolou hladce procházíme. Ty ostatní kontroly na trase už tak veselé nebudou. To však bude až zítra. Dnes se jdeme ubytovat do Homestay Gustav Halas (1,5km od startu) a pak rychle do koliby na halušky se slaninou a pivo. Zítra budeme srkat sladké energetické gely, tak ať máme alespoň nějaký hutný základ s hořkým podkladem.

sobota 29.6.

Budík se rozhodl zazvonit v 5:00 hod. Ve včerejším startovním balíčku byla už finišerská medaile. Medaili už máme. Má to vůbec cenu vztávat? A cvičit? Přece to neděláme kvůli nějaké placce. Jdeme na to! Rychle dobalíme poslední věci, na záda hážeme běžeckou vestu, obouváme ty správné boty a vyrážíme k Jánošíkovi. Právě u jeho sochy zazní v 6:00hod. startovní výstřel.

Spolu s námi vybíhají ještě větší borci, kteří se nebojí trasy na 102 km, + 6 734 m. Prý existují i takoví, kteří dají trasu na 180 km, +9 575 m. Ti vystartovali již o půlnoci. A kdo ví, jestli vůbec existují ...

Přesně v šest hodin vybíhá dvěstěčlenná skupina běžců Vrátnou dolinou směrem ke Starému dvoru. Cesta vede mírně do kopce, ideální na zahřátí. Po dvou kilometrech se napojujeme na turistickou trasu a míříme vzhůru na hřeben Sokolie.

Zatím to připomíná skautský výlet, v rychlejším tempu. Všichni jsou samá sranda a plní optimismu. Dokonce i první bloudění se přejde s úsměvem.

Ten mě však přejde ještě dříve, než se dostanu na vrchol Sokolie (1171 mnm).

Výhled tam je pěkný, což o to. Cestou dolů na sedlo Prislop se od jednoho spoluběžce dozvíme, že původně plánovaná trasa 52 km se dnes, z důvodu těžby v lese, protáhne na 58 km. Co znamená těch 6 km navíc dovedeme plně "ocenit" právě v závěru závodu (boje sám se sebou).

V sedle to je krásný, ideální místo na večerní bivak a opečení špekáčku.

Je však ráno a nezbývá než dále pokračovat dále po modré na vrchol Kraviarské (1360 mnm). Výhled je od tama nádherný.

Jedinou nevýhodou je, že vidím to, co nás dnes čeká a nemine. Rychle pryč. Klesám zpět do Staré doliny, kde na kilometru č. 13 čeká první občerstvovací stanice. Povzbuzováni dobrovolníky tam dobíhám asi půl hodiny před vyřazovacím limitem. Dnes to bude těžký. Hodně těžký.

Je ale potřeba žít okamžikem. Otvírám ochucený birell, který zapíjím kofolou. K tomu zakusuji chleba se sádlem a chleba s nutelou. Baterky jsou takřka nabity a můžu, společně s Honzou, vyrazit dál.

Tady následuje ta "nadstavbová" část extra šesti kilometrů. Po cestě běžíme dolů zase ke Starému dvoru a od něj po modré značce stoupáme k chatě na Grúni. Stoupám, funím, ale stojí to za to. Nahoře je úžasný výhled na Velký Rozsutec.

A taky jasně vidím, že je otevřená hospůdka. Ta mě v tuto chvíli láká podstatně více. Z chuti na pivo mě ukápne nejedna slina, ale je třeba vydržet o vodě. A té příliš nemáme. Čeká nás ještě dlouhá cesta. Následuje sestup do vesnice Štefanová. V místní hospodě doplňujeme zásobu vody a vydáváme se po žluté směr koliba Podžiar. Tam už na nás čeká další občerstvovačka - jen voda a ionťák, ale v tuto chvíli nám to stačí. Následuje nejhorší úsek celé trasy. Cesta přes Horné diery nahoru do sedla Medzirozsutce. Tato část trasy je snad nejvíce navštěvovanou v celé Malé Fatře. Stoupání probíhá místy po žebřících, jinde se člověk přidržuje řetězy. Bylo by krásné tady jít brzy ráno, kdy je tu pusto prázdno.

Přes den je tady lidí jako na Václaváku. Cesta je navíc hodně úzká, takže je problém někoho předejít. Nehledě k tomu, že když už tady mnozí došli, tak si musí udělat spoustu rodinných fotek. A všichni ostatní stojí. A čekají.Naštěstí má vše svůj konec, takže nakonec docházíme do sedla Medzirozsutce.

Nezastavujeme, máme už velké zpoždění. Je potřeba si konečně vyšlápnout na Velký Rozsutec (1610 mnm). To bude bod zvratu. Jak dám tohle, tak zbytek trasy už nějak dotáhnu. Těch lidí, co mají stejný plán je tady o trochu méně než v Horních dierách. Cesta je poměrně hodně strmá, takže mnozí rádi uhýbají, jen aby si mohli na chvíli odpočinout. Po chvíli docházím na vrchol odkud jsou opravdu úžasné pohledy.

Výhledy mi nezkazí ani skutečnost, že za pár minut odbije 13 hodin, tj. čas kdy se zavírá občerstvovací stanice v Medziholie.Všichni pozdě doběhnuvší dostanou tedy do výsledkové listiny DNF (did not finished, nedokončil). Občerstvovací stanici vidím pěkně z vrcholu (na křížení cest).

Do 13 hodiny bych to teď nestihl ani na rogale. Takže se vydávám dolů v klidu, po svých. Sem tam je potřeba se chytnout řetězů, sem tam popojedu po šotolině. Za cca půl hodinu jsem v sedle Medziholie.

Tam se dozvím, že časový limit byl prodloužen o 90 minut z důvodu přidaných šesti kilometrů. Takže jsem v limitu a s rezervou 45 minut. Občerstvení už není tak bohaté. Přesto se najde pár chlebů se slaninou, ovoce, perníky, ionťáky a hořčík. A hned je lépe.

Za deset minut přichází Honza. Posledních deset kilometrů se trápí s bolavým kolenem. Ale nevzdává to! Menu k obědu má stejné jako já. Co teď? Další občerstvovačka nás čeká, za cca 8 km a 750 výškových metrů, na chatě pod Chlebom.

Takže zase stoupáme. Tentokrát vede cesta přes majestátný vrchol Stoh (1608 mnm). Stoupání to je pěkné, to nemohu říct. Jednu chvlíli se zastavím a čekám na Honzu, ale vlastně čekám sám na sebe až popadnu druhý dech. Podívám se na kámen předemnou, kam by dopadl můj další krok - to kdybych měl více sil. Na kameni se vyhřívá zmije. Z hadů mám děsnou hrůzu. V tuto chvíli jsem však silně apatický. Turistickou hůlkou poklepu do kamene, aby se ta potvora odplazila. A jde se dál. Sem tam se dívám za sebe. Né na dalšího hada, ale na pomalu se vzdalující Rozsutec. Je to fakt nádhera

I tohle stoupání jednou končí, a tak se ocitám na vrcholu Stohu. Výhledy opět na jedničku. Prohlížím si co mě čeká a nemine v další hodině.

Po červené klesám, aby se to mohlo zase po chvíli obrátit ve stoupání na Poludňový grúň (1460 mnm). Čekám na Honzu a společně vyhlížíme kam až budeme muset jít, než se objeví chata pod Chlebom.

Tam musíme dojít nejpozději v 17:30. V tuto chvíli se smiřuji s myšlenkou, že to bude asi naše konečná.

Kousek od chaty je Snilovské sedlo a tam je lanovka do Vrátné doliny. A kousek je Terchová. A v ní je naše ubytování. A hospoda. A pivo.

Jdeme tedy postupně dál až k vrcholu Hromové (1636 mnm), odkud vede žlutá trasa postupným klesáním na chatu.

Z turistického ukazatele je nyní jasné, že i tento limit stihneme. Na chatu přicházíme v 17 hod., tj. 30 minut před limitem.

Servis je výborný. S díky odmítáme nabízené jelito nebo polévku. Vystačíme si se standardem, co jsme měli dříve.

V tuto chvíli máme za sebou 40 km a před sebou ještě dalších 18 km. A do další kontroly to je nyní 12 km a asi 650 výškových metrů. Má cenu pokračovat nebo jít na lanovku?

Vyrážíme do Snilovského sedla.Cestou míjíme dětskou verzi zmije. Už ani neklepu holí, ale překračuji ji. Jsme u lanovky. Myšlenky na její využití zůstávají nevyřčeny a jsou pouze v hlavě. Odbočujeme doleva a jdeme na nejvyšší vrchol Malé Fatry, na Velký Kriváň (1709 mnm). Čekal jsem, že tato část cesty bude nejvíce otravná z důvodu přelidnění. Opak je pravdou. Jsme tu s Honzou takřka sami.

Cesta nahoru je už docela v pohodě, nohy si za ten den už zvykly. Na vrcholu čekám na Honzu a domlouváme se, že zkusím zvládnout časový limit na další kontrole, kterou je chata Kľačianská magura.

Začínám tedy běžet směrem k dalšímu vrcholu Pekelník (1609 mnm). Tato hodina je snad nejhezčí z celé akce. Travnaté hřebeny Malé Fatry jsou zalité večerním sluncem, nikde nikdo, ticho a klid.

Běžím dále na Malý Kriváň (1671 mnm). Chtělo by se to na chvíli zastavit a vnímat více tu krásu všude kolem. Není čas.

Závidím trempíkovi, který si právě chystá bivak na vrcholu. Bude mít úžasný západ i východ slunce.

Cesta z Kriváně vede do sedla Priehyb. Tam opouštím červenou značku a po žluté začínám klesat z hřebene na sedlo pod Suchým. Dle ukazatele to má trvat jednu hodinu.

Slunce svítí na druhé straně hor, tato část doliny je už v šeru. Po chvíli jsem v lese a raději nepřemýšlím nad tím, proč má tento závod ve znaku medvěda.

Běžím, coto jde a sem tam klepnu hůlkami o sebe - to abych vyplašil toho neexistujícího mědvěda.

Jsem v sedle. Z hodiny se stalo 45 minut. Další ukazatel a dalších 45 minut na chatu. Teoreticky bych to měl stihnout. Běžím dále po zelené. Příjemné klesání znepříjemňují popadané stromy, které je nutno obcházet. Jednou dokonce tak, že ztrácím původní cestu. Díky navigaci v mobilu je však vše podstatně jednodušší. Napojuji se na správnou cestu a pádím dál. Na chatu Kľačianská magura přibíhám 15 minut před limitem. Uff. Stihl jsem to.

Doplňuji zásoby vody. Teď už to dám. Do cíle zbývá posledních 7 km, a časový limit jsou 2 hodiny. Klesání to je stále po zelené, cca 700 výškových metrů. Sem tam běžím, sem tam jdu. Už je šero, hlavně se někde nenatáhnout. Přicházím do vesnice Turčianské Kľačany a po značkách a fáborcích se vydávám polem do Lipovce ke Gazdovské krčmě. Ve 21:32 hodin jsem konečně v cíli. Celkový čas na trase 15:32 hod., tj. o hodinu dříve, než byl maximálně povolený limit.

Tímto "výkonem" jsem si vysloužil předposlední 65. místo. Dalších 23 borců trasu v limitu nedokončilo.

V cíli si beru svůj batoh s náhradním oblečením. Sprchy bohužel nejsou, takže využívám alespoň natáhnutou hadici. Převlékám se do suchého a jdu se pustit do nabízeného občerstvení. Konečně je čas na teplou polévku. K ní neodmítnu panáka nabízené hrušky. Prý se to musí. Adnes si jí zasloužím.

Venku je už regulérní tma. Volám Honzovi. Na chatu dorazil bohužel 45 minut po limitu. I tak to nevzdal a šel dál. Dokonce odmítl nabízený odvoz. I když po limitu, a s bolavým kolenem, tak do cíle dorazil cca 2 hodiny za mnou.

V noci ještě pomůžu organizátorům uklidit lavičky, sbalit stany a chvíli po půlnoci voláme taxika. Ten nás, za 50 EUR, odváží zpět do Terchové. Jsme čtyři, tak to tak nebolí.

Rychlá sprcha a vychlazený lahváč jsou první činnosti, které nás v nedělní noc čekají. Spát jdeme ve 2:30 hod. Byl to výživný den.