Nebe, peklo, ráj.

18.09.2021

250 ČESKÝ RÁJ - Je pár minut po osmé hodině večerní, venku padla tma a já stojím na startovní čáře v autokempu Sedmihorky nedaleko Turnova. Nejsem tam sám, ale přesto jsem jediný, kdo teď poběží. Jsme totiž na startu štafetového závodu 250 Český ráj. Trasu dlouhou 250 km musí zvládnout osm běžců jednoho týmu. Běžecký klub Ludgeřovice zde nemůže chybět.

Vítězem závodu nebude první tým v cíli, ale ten nejrychlejší. Z důvodu rozdílné výkonnosti jednotlivých týmů se startuje postupně od 15:00 do 22:00 hod. Po zkušenostech z podobného závodu v roce 2020, kdy jsme podcenili sami sebe ve své výkonnosti, jdeme nyní opačnou cestou. Každý si na sebe naloží pořádnou výzvu. "Odměnou" je nasazení našeho týmu na startovní čáru až na 20:10 hod. Pár dní před startem se nám zraní nejrychlejší běžec Adam Galdia a ani u pár ostatních to z důvodu vleklých zranění nevypadá na skvělou formu. Nebude to ráj, bude to peklo.

Konečně dostávám pokyn ke startu. Zapínám čelovku a pouštím se do tmy. Čeká mě první úsek. Prvních deset kilometrů. Ostatní členové týmu z prvního auta (Alena Sobková, Radek Artim a Jirka Bystřičan) se přesouvají do vesničky Pohoř, kde na mě budou čekat. Snad. Nad tím teď nepřemýšlím a makám co to jde. První dva kiláky mě pěkně navnadily svým rovinatým profilem. První stoupání a první skály tam někde ve tmě. Ze tmy mě pozorují "svítící" oči nějakého zvířete. Běžím o to rychleji. Trať je skvěle značena reflexní páskou, takže nikde nebloudím. Netrvá dlouho a jsem v místě předávky. Štafetový medailonek si bere Jirka a utíká na koupaliště v Kacanovách. Na koupání však nebude čas. Už tam čeká Alena, aby mohla naši štafetu posunout do obce Vyskeř. 

Alči to zabere hodinu, autem to bude pár minut. Tento luxus si neběžící užívají. Žádný spěch a stres s přejezdy z údolí do údolí. Vyskeř je malá dědinka, ale žije to tam jako při rozsvícení vánočního stromu v Ludgeřovicích. Blíží se půlnoc, ale přesto jedou obě hospody naplno a jsou plné lidí. Jednu obývají místní, tu druhou běžci. A že jich tu je. Má to svůj důvod. Tohle místo je konečná pro 3. i 4. etapu a probíhá zde tzv. velká předávka. Po Alči tak štafetu přebírá Radek A. a jakmile doběhne (opět do Vyskeře), nastupují kluci z auta č.2 (Martin Popek, Luboš Bardaševský, Valda Schubert a Radek Rozmahel). Dost času zajít na kávu a na jednoho Rohozce. Tak se jmenuje místní pivo.

Radek A. dobíhá a do hry se dostává Martin. Nervozita opadne při prvním kroku. První auto má tak prozatím splněno a může odjet zpět na základnu. Lezeme co nejrychleji do postele. Odhadem máme necelé dvě hodiny spánku - pokud se tedy podaří usnout. Ze snů nás probudí Martin. Volá, že právě vyběhl Valda, který uzavírá první třetinu závodu. S obrovským nadšením tak vylézáme z postelí a sedáme do studeného auta. Ani z něj se nám moc nechce.

Venku pořád tma. Místem další velké předávky je obec Kněžmost. Valda předává Aleně a do postelí můžou pro změnu kluci z druhého auta. Ostatní, co zbyli, přejíždí ke hradu Kost. Právě tam bude přebírat štafetu Radek A. Hrad je nádherně nasvícený. 

To je ale tak jediné, co vidíme. A pak také to, že nás postupně dobíhají týmy, které startovaly za námi. Jsou to dravci. Mezi nimi je třeba i tým Kalokagathia Aliance Tomáše Svobody, reprezentanta ČR v triatlonu. Negativní na tom je to, že na trase potkáváme čím dál tím méně běžců. Vlastně skoro nikoho. Radek A. dobíhá do Humprechtu a nevypadá to s ním příliš dobře. Tedy s jeho bolavou nohou. Štafetu přebírám já a utíkám na hrad Trosky. Nikdy jsem tam nebyl, a tak se opravdu těším. Těším se ale jen trošičku. Poslední dva kilometry mě čekají už jen do kopce. Proč ty hrady nemohli postavit někde v údolí? Prvních devět kiláků je v podstatě po rovině, takže na to zatím nemyslím a nemyslím ani na to drobné zakufrování v začátku etapy. Zhruba v půlce mě předbíhá jeden běžec - konečně mám pocit, že jsem v nějakém závodě. Závodím marně. Utekl mi. Náladu mě zvedne padající mlha, která se valí kolem Panny a Baby. Právě tak se jmenují ony dvě ikonické věže hradu Trosky. 

Idyla končí a začíná závěrečný kopec. S každým krokem jsem blíže k cíli, takže běžím na max. Na parkovišti už čeká Jirka, aby potáhnul štafetu do Mladějova. Konečně jsme na další velké předávce. Více než ta mě zajímá otevřená hospoda. Čas snídaně vyplníme instantním vývarem s nudlemi. Konečně něco teplého do žaludku. Potkáváme tu kluky z týmu SK 24 Brno, které jsme loni porazili o 4 sekundy na štafetovém závodě Hory Bory. Svěřili se nám tak se svým traumatem. Od té doby nemůžou zapomenout na název Ludgeřovice, který do té doby neslyšeli. Každá další zmínka v médiích jim tuto vzpomínku vrací (internet v kanalizaci, Coufal, ...). Kluci ještě netuší, že my dnes zase budeme mít trauma z SK 24 Brno. Polévka je v břichu a auto č.1 odjíždí do postelí. Další dvě hodiny spánku přijdou vhod.

Kluci zatím běží přes Libuň, Košov do areálu skokanských můstků v Lomnici nad Popelkou. Právě zde předává štafetu Radek R. nejmenovanému kolegovi bytem na Vrablovci. Kolega se příliš kochal, fotil můstky a zázemí areálu, když najednou slyšel hluboké "Kurváááááááá, si děláš prdééééél" Radkovi se v tu chvíli zvedl už tak vysoký tep. Naštěstí to rozdýchal a onen běžec další etapy mohl po rychlém převlečení do sportovního vyběhnout. Trestem mu budiž finiš na rozhlednu Kozákov. Ta stojí dle očekávání na pořádném kopci. Nahoře fouká, ale je zde nádherný výhled do celé krajiny. Opět se sejdeme obě auta a máme chvíli na vyměnění zážitků. Měníme také pořadí běžců pro další etapu. Třetí třetinu mají přes sebou běžci z auta č.1. 

Radek A. má nohu v neběžícím stavu, takže přehazujeme pořadí. Nejkratší etapu do Klokočí běžím já místo Jirky. Tu jeho si vezme Alča, Radkovu Jirka a poslední čeká opět na mě. Teď tedy pouze osm kilometrů z kopce dolů. Nasazuji rychlé tempo, které mě rozhodí menší kopec. Konečně je světlo a něco vidím. Krása, která brzy končí. Etapa je za mnou a nyní si krajinu může prohlédnout Alena. Trasa se jí líbila tak moc, že si vyběhla i na vyhlídku kam nemusela. Je to srdcař. Přibíhá do obce Koberovy, přebírá Jirka a utíká do Semil. Tam přeberu štafetu zase já. Nechce se mi. Venku zataženo, fouká studený vítr a teploměr co nemáme ukazuje 13°C. Jirkovi se taky už nechce, a tak s radostí předává štafetu. Trvá kilák, než rozběhnu bolavé chodidlo na levé noze. To se podařilo, a tak si můžu zase užívat krásu údolí řeky Jizery. Běžím po jejím břehu, místy po visutých lávkách a také tunelem. 

Po šesti kilometrech mě čekají čtyři méně záživné, které vedou po silnici. Asfalt je v tuto chvíli však příjemnou změnou. Cesta zase rychleji odsýpá. Přibíhám do Železného Brodu. V dáli slyším nějaký festiválek. Ten většinou generuje podnapilé lidi, kteří mají neotřelé nápady. Obávám se o kvalitu značení. Právem. Čekal jsem, že bude chybět někde nějaký fáborek. Ne však, že nějaký srandista po pár rumech přeznačí trasu doprava místo doleva. 

S Alzheimerem si naštěstí netykám (zatím), takže si zaběhnu navíc jen 200 m. Mapu jsem si nastudoval předem a směr cesty se mě nezdál. Takže dalších 200 m zpět a znovu a lépe. Závěr patří zase kopcům. Jsou to poslední kilometry, takže jdu naplno a už je tu prudký seběh do obce Líšný. Dobíhám něco málo po třetí hodině. Auto č.1 hlásí splněno. Hladový a žíznivý tak beru za vděk hladovým oknem - párek v rohlíku a pivo je dnešním obědem. 

Dle propočtu už víme, že v 18:30 v cíli opravdu nebudeme. Nenaplníme ani cíl organizátorů, a to doběhnout do cíle do 19 hod, kdy bude probíhat vyhlášení. Nevadí. V absolutním pořadí se pohybujeme v půlce startovního pole. Pořád má cenu ještě zabrat. Posádka auta č.1 se jede zkulturnit a odpočinout na chatu. Z pohodlí "domova" tak na dálku fandíme klukům, kteří jsou zrovna na trase. 

Před sedmou večer se potkáváme v místě startu, v autokempu Sedmihorky. Dáváme pivko a velkou kupu těstovin a hned se cítíme lépe. Až tedy na Valdu, kterého čeká posledních 15 kilometrů, převážně už zase po tmě. I tohle však zvládne a dotáhne náš tým do cíle v čase 23:55 hod. Poslední metry před cílem se k němu připojil i zbytek týmu a všichni jsme si tak mohli konečně oddychnout. 

Celkové 45. místo ze 77 týmů není to co jsme čekali, a to bez ohledu na věkový průměr našeho týmu 49 let. Důvodů je více, ale na tohle se historie neptá. Tím důležitým cílem bylo utužení kolektivu, a to se nám myslím povedlo. 

A povedlo se to také organizátorům celého závodu, protože vše běželo naprosto bezchybně. Sami víme, kolik úsilí stoji uspořádat lokální běžecký závod. Sláva vítězům, čest poraženým a díky pořadatelům.