Můj dlouhý běh

04.04.2021

Autor knihy: Luboš Brabec, Daniel Orálek - Je fajn se začíst do příběhů světoznámých ultra běžců jako jsou třeba Dean Karnazes,  Scott Jurek či řada dalších. O kus lepší je číst příběh českého běžce, který uspěl na stejných závodech jako ony celosvětové hvězdy. Díky Luboši Brabcovi je tohle možné. Stálo ho to tři piva a Daniel Orálek souhlasil, že převypráví svůj příběh. Hotovo měli v roce 2014. Druhé a rozšířené vydání knihy vyšlo potom o čtyři roky později. 

První kniha Luboše Brabce s názvem "Maraton a jiné pošetilosti" mě opravdu nadchla. Když jsem zjistil, že napsal i tuto knihu, tak jsem neváhal ani chvíli a rozběhl se směr knihkupectví. Byla tam. Poslední. Vytrvale čekala na mě. Aby taky ne, když hlavním tématem je právě vytrvalost.  

Tu má kromě autora také Daniel Orálek (*1970), který je "zcela nečekaně" hlavním hrdinou celé knihy. Převypráví nám svůj příběh. Příběh o tom, že i když se jako dítě neprosadíte v klasických vesnických sportech (fotbal nebo hasiči) tak i přesto máte možnost uniknout z malé jihomoravské vesničky do velkého světa. První část knihy tak popisuje cestu, která Dana dovedla k běhání. Proběhal se doslova od dětství k dospělosti. A úspěšně. Výsledný čas 30:13,03 min. mu vynesl juniorský rekord Československa na 10 000m (dnes drží juniorský rekord ČR Jan Kreisinger s časem 30:18,00 min.). Druhá část knihy potom přibližuje pár zajímavých závodů. Mezi ty nejcennější tak nejspíše patří celkové páté místo na Spartathlonu v roce 2011, desáté místo na Badwater Ultramarathonu v roce 2010 nebo první místa na 100km ve  Winschotenu.

Dan Orálek i Luboš Brabec se očividně dobře znají. Jeden  druhému, tedy přesněji ten druhý tomu prvnímu, dělá čas od času podporu při závodech. Zmíněno to je rovněž v knize Ještě jeden maraton.  Těžko říci jestli to bylo kamarádství co pomohlo této knize uspět. Velký podíl úspěchu měla určitě také skutečnost, že prostě každý dělal to co uměl. Dan běhat a Luboš psát.  


Hodnocení:


Ukázka z knihy:

Na checkpoint číslo 47 přibíhám na prvním místě. Za mnou jsou tři stovky dalších závodníků. Tři stovky běžců, kteří se vydali za dobrodružstvím jménem Spartathlon 2012. Z Atén, od úpatí Akropole, jsme odstartovali při rozednění, odpoledne jsme minuli Korint a zítra máme doběhnout do Sparty.

V nohou mám 160 kilometrů a už dlouho vedu v nejprestižnějším ultramaratonském závodě na světě. Snažil se s ním poměřit snad každý, kdo v téhle disciplíně něco znamená. Kouros, Jurek, Cudin... Měl bych být v naprosté euforii. Ale nejsem. Vím, že je něco špatně. Vím, že se blíží okamžik, kdy se všechno zlomí. Vlastně si nejsem jistý, jestli uvidím cíl.

V tom je skryto nejpůvabnější kouzlo ultramaratonu. I jeho záludnost. Že nikdy nevíte. Na osmdesátém kilometru se cítíte jako světový rekordman, ale za hodinu lezete po čtyřech.

Teď mám blíž k tomu druhému. Je mi hodně zle. Žaludek vyhlásil stávkovou pohotovost už před dvěma hodinami. Přede mnou je řecká zářijová noc a 86 kilometrů. Budou dlouhé, nepředstavitelně dlouhé.

Na checkpointu si sedám do připravené židle. I takový pohyb bolí. Sám ho nezvládnu. Dostávám křeče do zad a ostatní mi musejí pomoct. Přemýšlím, co dál. Teď mě čeká Mt. Parthenio, nejvyšší bod závodu, a je mi jasné, že v takovém stavu se nahoru nedostanu. Ve stanu vidím lehátko a deku. Jo, třeba mi to pomůže. Na chvíli si lehnout. Žaludek se v horizontální poloze uklidní a začne zase spolupracovat.

"Jenom na pět minut," říkám Renatě, Ivošovi a Vaškovi, kteří mě doprovázejí. Je to povel i prosba zároveň. Potom mě musejí vzbudit, jinak naberu velkou ztrátu. Nebo se možná už nezvednu.

Po chvilce čas na oddych o deset minut prodlužuju. Nespím. Jenom mám zavřené oči a odpočívám. Neskutečná slast.

Chabě zavelím a jdeme k židli. Nechám se znovu posadit. I když je venku pořád horko (ještě při stmívání ukazoval teploměr třicet stupňů), třesu se. Zimnicí i únavou. Drkotající zuby musejí být slyšet daleko v okolí. Nejsem schopen se ani sám najíst. Neudržím kelímek a lžičku. Ruce se mi klepou jako alkoholikovi, který si ráno jde pro vyprošťováka.


Anotace:

Druhé, rozšířené vydání úspěšné knihy. Ikona českého ultramaratonu Daniel Orálek (1970) v ní vypráví o touze objevit svoje limity a pokusit se dostat za ně, bolesti, dřině a pochybnostem navzdory. Podíváte se s ním do rozpálené pouště v Badwateru, přiblíží vám atmosféru jedinečného závodu s mexickými indiány z kmene Tarahumara a také euforii i hluboké dno legendárního Spartathlonu. Můj dlouhý běh je čtivá, vtipná a s nadhledem napsaná kniha o nenápadném půvabu běhání - a ultramaratonu zvlášť. Inspiraci v Orálkově příběhu najde zkušený borec i hobík, který se statečně pere se svými prvními kilometry. 


Líbila se ti uvedená recenze? Podpoř třeba tu další částkou 25 Kč. Pokud ti nefunguje QR kód pro platbu, bližší info najdeš v kategorii Podpora. Děkuji.

příspěvek 25 Kč
příspěvek 25 Kč