Jak prohrát maraton

Autor knihy: Joel H. Cohen -Ne všechno je potřeba brát v životě vážně a běh už vůbec ne. Můžeme drtit tréninkové plány a odškrkávat si jeden běh ve stanoveném tempu za druhým, můžeme řešit co na sebe na různých internetových fórech nebo můžeme prostě vyběhnout. Cohen k tomu přistoupil se simpsonovskou ironií a vyběhl vstříc maratonu. A je to charakter. Zkušenosti si nenechává pro sebe. Všem nám poradí. Poradí jak prohrát.

Osud máme s autorem podobný. Alespoň co se běžeckých pokusů týká. Z gaučového povaleče se stal maratonským běžcem.

O tom, že to nebyla cesta vždy jednoduchá nám Cohen podává zprávu ve 26,2 kapitolách. Právě tolik totiž měří maraton v anglických mílích. Už samotný úvod knihy je poměrně netradiční. Hned máš jasno, že se tato kniha bude lišit od těch ostatních. A věř, že to není na škodu.

Každá kapitola popisuje jednotlivé milníky, které bylo třeba dosáhnout pro získání maratonské medaile. Prvně přichází na řadu "upřímný seberozbor", na něj naváže "hledání inspirace", "první poprvé" a ve svižném tempu doběhneš až do cíle "maratonu".

Autor neradí jak jít v jeho stopách. Spíše tě s velkou mírou ironie od běhání a podobných pokusů bude odrazovat. Pozor na to. Pokud se tedy chystáš na svůj první maraton, opravdu by se mohlo stát, že tě odradí :) A co když už máš těch 42,195 km odběhnuto? Vůbec nevadí. Třeba v knize najdeš odpovědi na své otázky. Já osobně jsem konečně pochopil, co se mi na tom běhání tak líbí. Níže uvedená tak můžu připodepsat.


Běhání mě nikdy nebavilo. Ne. Nikdy. Ani jednou. Ani půlkrát. Ani napůl půlkrát. Líbilo se mi, jak je brzy ráno ticho a klid. Líbilo se mi, že na sobě vidím pokrok. Líbilo se mi, že se mi zlepšuje kondice, ale nikdy mě nebavil ten samotný pohyb, kdy se jedna chlupatá noha švihem přenáší před druhou. Nikdy. Vím, že některé lidi to baví, například indiánský kmen Tarahumarů, ale mě ne. Kde je ta "běžecká euforie", o níž jsem četl? Kde jsou všechny ty endorfiny, které mi měly zaplavit mozek? Hledal jsem často zmiňovanou "běžeckou euforii", a připadal jsem si, jako by mi místo marjánky prodali pytlík majoránky, To, co mě u běhu drželo, bylo to jediné, co se mi opravdu líbilo, a hodně - totiž vědomí, že už mám odběháno. Liboval jsem si v tom, že mám hotovo, že jsem něco dokázal - v pocitu, že jsem splnil úkol. Ano, místo běžecké euforie jsem zažíval euforii "plniče úkolů".

Hodnocení:


Ukázka z knihy:

V roce 2013 jsem prohrál newyorský maraton. Že jsem prohrál vím proto, že vyhrál chlapík jménem Geoffrey Mutai, a já se jmenuju jinak. Pokud vám to jako důkaz nestačí, taky doběhl o 26 781 míst přede mnou. Byl jsem zklamaný, že jsem skončil na 26 782. místě, ale ještě víc mě sklíčilo pomyšlení, že 26 781. příčka mi unikla o necelou vteřinu. O necelou jedinou vteřinku. Mrknutí oka. Tak dlouho jsem trénoval a snažil se, abych doběhl mezi prvními 26 781 závodníky, a o vlásek se mi to nepovedlo. Dodnes mě to tíží. Je k neuvěření, že jsem nějaký maraton vůbec běžel, jelikož jsem býval neschopná lemra. Měl jsem tak slabou fyzičku, že jsem lapal po dechu i při psaní na klávesnici. Rozhodl jsem se začít běhat a po vzoru zakuklující se housenky zahájit proměnu v jen mírně neschopnou lemru, která závod uběhla.


Anotace:

Scenárista Simpsonových radí, jak nevyhrát maraton V knize Jak prohrát maraton Joel Cohen čtenáře krok po kroku provází přerodem z obyčejného pecivála v pecivála, který uběhne maraton. Autor pomocí neodolatelně vtipné kombinace běžeckých tipů, vyprávění, ilustrací a grafů rozebírá utrpení člověka, který se donutí běhat. Cohen vás v roli sarkastického průvodce seznámí se všemi aspekty běžeckého prožitku - od odřenin přes nejlepší dobu k běhání po mučírnu zvanou maratonské expo. Příručka nabízející užitečné rady a upřímnou soustrast běžcům všech výkonnostních úrovní vám ukáže, že dokonce i ti, pro něž je "běžecká euforie" pojem z říše pohádek, mohou přežít celý maraton.