Giulietta & Romeo Half Marathon

13.06.2021

VERONA - Po roce a půl jsme se konečně dočkali. Hranice se otevřely, a tak můžeme vyrazit na další běžecký eurovíkend. Kam? Do italské Verony za Julií a Romeem. Dne 13.6.2021 se tam totiž běží GIULIETTA & ROMEO PŮLMARATHON.

Z Ludgeřovic vyjíždíme o den dříve. Cesty jsou překvapivě prázdné a 1010 km dlouhá trasa přes Vídeň-Graz-Villach-Benátky uběhne nečekaně rychle (čti za 9 hodin). 

Přesně ve 13:30 hod. parkujeme u apartmánu a přebíráme klíče od domácích. Venkovní teplota se dostala přes 30 °C, takže vybalujeme dle priorit. Piva musí co nejdříve do mrazu. Zbytek věcí necháme v batohu a pouštíme se do těch teplejších kousků, které se nevešly do lednice. Svět začíná být veselejší. 

Je ale na čase vyrazit ven a začít poznávat Itálii. Nedošli jsme daleko. Po 50 m nás spolkla místní italsko-čínská restaurace. Nebránili jsme se. Zkoušíme první dobroty a pijeme první džbánek vína. 

Kombinace nevyspání, tepla a nadmíry tekutin nás začíná unavovat. S únavou zabojujeme a jdeme si vyzvednout startovní číslo na zítřejší běh. Při vstupu do areálu nás důrazně upozorní na nošení roušky a změří nám teplotu. 

Bereme startovní čísla a mizíme co nejrychleji zpět na pokoj. Konkrétně do kuchyně, do mrazáku. Zkoušíme další pivo a zahajujeme podvečerní siestu. Netrvá dlouho. Dnes je v plánu projít centrum města a sejít se s bývalou kolegyní od Valdy, která žije už pár let ve Veroně. Po šesté vyrážíme asi dva kilometry k amfiteátru. 

Sraz máme v jedné z mnoha hospůdek. Dáváme pět piv. Tedy jedno v ceně pěti českých. Zapíšeme si tipy, kam zajet po závodě a pak vyrazíme projít historické centrum. Večer začíná město ožívat. Procházíme se uličkami, přecházíme mosty a kilometry přibývají. Přibývá i únava a čas na hodinkách. 

Chvíli před desátou večer se dostaneme na pokoj. Lupneme pivo/a a začneme uvažovat o rumu. Ten nakonec zůstane poměrem hlasů 3:1 uzavřen. Nepokouším se zvrátit hlasování, zítra bychom mohli zvrácet prozměnu rum. To nechceme. Ráno se chválíme za dobré rozhodnutí.

Čekali jsme, že nás probudí libá vůně snídaně. Nestalo se. Asi chyba v překladu s místním domácím. Z KPZ vybaluji zlaté dědictví - Májku. Bageta je místní a snídaně je na světě. Chvíli před odchodem se objeví domácí se snídaní. Neodoláme a najíme se více než bychom měli. Z důvodu covid opatřeních se startuje ve vlnách po 500 běžcích. Náš čas přichází v 8:20 hod. Stihli jsme to opravdu na poslední chvíli. Nepočítali jsme s tím, že bude potřeba vyplnit covid formulář a projít měřením teploty. Na startovní čáru tak doslova dobíháme a stíháme jednu rychlou fotku. Netrvá dlouho a bežíme už naostro.

Hodinky mě na dnešek ukazují trénink 8 km v tempu 6 min/km. Vzdálenost ani rychlost však nelze akceptovat. 

Dnešní teplota má atakovat 32 °C, takže není na co čekat. Jdu do toho po "homoláčsku", tedy naplno a uvidím kolik vydržím. Mám k tomu výborného vodiče, Valdu Schuberta. Ostatní kluci Martin Popek a Jirka Bystřičan do toho jdou s větší rozvahou.

Běžíme v tempu 4:50 min/km a proplétáme se mezi běžci. Očividně startují v naší vlně různé výkonnosti běžců. Snad už na třetím kilometru tak začínáme potkávat první chodce. A na tom čtvrtém zpomalíme i my. Je tu první občerstvovačka. Bereme láhev s vodou. Menší část hodíme do sebe, tu větší na sebe. Hned se zase běží o něco lépe. Na řadu přichází historické centrum a také řeka Adige, která městem protéká. Po Pádu je druhou nejdelší řekou v Itálii. Podél řeky to alespoň trošku sem tam foukne. 

Postupně tak nabíráme vítr do plachet. Valda asi o něco více, a tak se začíná vzdalovat. Nechám ho plout. Cesty se rozdělily zhruba na devátém kilometru. Najednou mě to z ničeho nic neběží. Maratonská zeď v půlce půlmaratonu? No to snad ne. Nohy s hlavou uzavřou kompromis na tempu kolem 5:15 min/km. Třináctý kilometr a další občerstvení. Vodu si liji na hlavu a přes tričko a trenky se mě dostává až do ponožek. Už ani ty nohy nejsou v suchu. Osvěžení však pomohlo a začínám se konečně kochat okolím. Polovina závodu je za mnou a nějak to prostě půjde. Centrum se začíná přibližovat a s ním se začnou objevovat první diváci. Škoda že až teď. Největší šrumec je u amfiteátru, který tady stojí od roku 30. Poslední tři kilometry do cíle. 

Začínám zrychlovat a nabírat tempo ze začátku závodu. Kolem se ozývají sanitky. Křeče, mdloby a vyčerpání. Těsně před stadionem to vypadá jako ve vojenském lazaretu. Nechybí ivalidní vozíky a infúze. Rychle pryč. Video ze závěru závodu nemám, takže můžu napsat, že poslední kilometr sprintuji. Dobíhá se na fotbalový stadion Bentegodi, který je domácím hřištěm pro místní prvoligový klub. Nezní tady však nacistické pokřiky a rasistické výhružky, kterými jsou místí ultras nechvalně známí po celé Itálii. Dnes se ozývá pouze radost z pohybu a ze splněných snů. A o tom ten sport přece je...

Do cíle dobíhám v čase 1:47:09 hod. - daleko za svým osobákem. Beru celkové 1152. místo z 2752 běžců, kteří dokončili. Dva dny po druhém covid očkování, se zánětem šlach chodidel a v tom vedru to nebyl špatný výkon. Jsem spokojen. Stejně tak ostatní kluci. Valdu potkávám před východem ze stadionu. Vypadá unaveně. Spolu se odbelháme padnout pod citroník před stadion. 

Po chvíli se k nám připojí Jirka a netrvá dlouho a vidíme vbíhat na stadion i Martina. Super. Čekáme na něj pět, deset, patnáct minut, ale on nikde. Zkolaboval v cíli? Ptám se tedy telefonu. Martin žije a už si to kráčí na hotel. Tohle nemůžeme připustit. Určitě mu šlo pouze o přednostní pozice u lednice, kde je limitovaný počet vychlazených piv. Martin je odvolán zpět na stadion a na hotel vycházíme společně s medailí a klubovou vlajkou.

Sprcha je skvělý vynález. Snad ten právě se sprchující nevyčerpá všechnu studenou vodu. Snad ten již osprchovaný nevypije všechno pivo. Jsme kamarádi, takže jsme se podělili o vodu i o pivo. Netrvá dlouho a vyrážíme do hospody. Džbánek vína a pizza nemůže uškodit. Padá na nás únava, takže je nejlepší čas se zvednout a vyrazit. Jedeme půlhodiny do městečka Sirmione, které z jižní strany vbíhá do Lago di Garda. Jezero je nádherné, ale všude je spousta lidí. V půlce procházky skáčeme do vody i my. 

Tohle jsme potřebovali. Omládli jsme o pár let. Pokračujeme dál kolem starého hradu až na samotný konec poloostrova. Tam je pláž Jamaica. Místo plné neřesti. To je nám cizí, takže odcházíme. Na zmrzlinu. Zpět na hotel přijíždíme kolem osmé. 

Večer nás čeká triatlon. Pivo - rum - víno. I v tomto závodě doběhneme všichni do cíle. Někteří až nad ránem...

Nedělní ráno je plné únavy ze včerejšího závodu. Nebo nám nesedla ta zmrzlina. Kafe a snídaně nás však probere úplně. Není nač čekat. Dnes je v plánu turistika v okolí jezera Garda. Přijíždíme do vesničky Malcesine a kupujeme lístky na lanovku. 

Ta nás vyveze prakticky od hladiny moře až do 1800 m.n.m. Rázem jsme se dostali do jiného světa. Slunce nám svítí nad hlavou, a tak zvesela vyrazíme kupředu. Za holkama.

Naplánovaná trasa odpovídá výšlapu na Lysou z Ostravice a zpět. Do větších akcí se dnes pouštět nebudeme. Místo Bezručovy chaty navštívíme v polovině chatu Grazini

Pivo nemůže chybět a k němu těstoviny pomodoro. Totéž zopakujeme v hospodě u lanovky. Místo těstovin přijde na řadu kafe. Lanovka nás přesune dolů k jezeru, kterým ani dnes nepohrneme. 

O šesté pak vyrážíme zpět na základnu. Večer nás čeká duatlon (rum došel). Zůstane však jen u první disciplíny. Ráno je totiž budíček ve 4:30 hod. Jdeme se před odjezdem ještě proběhnout. Příliš nadšení tento (můj) nápad nesklidil. Nezklamal nikdo. Úterní ráno jsme si tak užili Veronu skoro sami pro sebe. 

Jáký to kontrast proti sobotnímu večeru. Nemůžeme přece odjet, aniž bychom viděli balkón, pod kterým Romeo čekal na svoji Júlii. Verono díky, bylo to krásné.