Črna na Koroškem – Náhoda tomu chtěla, že se letošní rodinná dovolená konala ve Slovinsku. V místě a v čase, který zrovna kolidoval s běžeckým závodem K24 Ultra trail. Co se dá dělat, jdu do toho.
Centrem této akce je horská vesnička Črna na Koroškem, která leží ve slovinsko-rakouském pohraničí. Vybrat si můžeš ze tří distancí. Nejkratší trať má 24 km, střední 50 km a královskou tratí je stovka. O první kilo se pokoušet nebudu a padesát je na dovolenou s rodinou hodně. Rozhodnuto, jdu do dvacetčtyřky. Ta navíc nabízí něco opravdu nevšedního. Celá čtvrtina závodu se běží v podzemí. Pod Velikim vrchem (1165 m) je vyražen 6 km dlouhý tunel z doby, kdy se zde těžila ruda bohatá na olovo a zinek. No kde jinde zažiješ něco takového!
Je sobota 6.8.2021. Budík zvoní ve 3:50 hod. Čeká mě hodinový přesun do Črne, kde musím vyzvednout startovní číslo. To se podaří před šestou hodinou, kdy končí jejich výdej. Do startu závodu zbývají ještě dvě hodiny. Zalézám do auta, nastavuji budík a hážu na sebe deku. Usínám. Ze snu mě probudí startovní výstřel. Do prdele. Zaspal jsem. Vyskakuji z auta, beru věci a pádím ke startovní čáře. Nejsem sám a brzy pochopím. To startoval závod na 50 km. Sice mám ještě hodinu čas, ale tep je už teď na závodních hodnotách. Znovu už neusnu, a tak si slibuji, že si příště ty propozice opravdu poctivě přečtu.
Osmá hodina není daleko, když okolní lesy zalije AC/DC a jejich Thunderstruck. To znamená jen jediné. Start se blíží. Chvíli před ním konečně porozumím slovinskému moderátorovi a běžím se ještě nahlásit, že opravdu budu startovat. Číslo 204 žije. Osmá je zde a startujeme v doprovodu policejního auta s blikajícím majákem.
První kilometr je opravdu rychlý. Je potřeba urvat co nejlepší pozici před vběhnutím do podzemí. To přichází už po dalších pár set metrech. Před tunelem si organizátoři zapíšou opět čísla všech běžců. A pak se den změní v noc. Zapínám čelovku. Běžíme v řadě za sebou, tunel je široký na jedno rozpažení a předbíhat se opravdu příliš nedá. Míjíme několik odboček do bočních tunelů a asi stejný počet netopýrů. Hustý. Běžím rychleji, než bych chtěl. Nedá se ubrat, hrozila by kolize. Jsem překvapený, že i tady mě pípají odběhnuté kilometry. Místo GPS počítají hodinky délku kroků (asi). Je dobré vědět, tolik ještě zbývá. Uteklo to rychle. V dáli vidím světlo na konci tunelu. Vyběhnu ven a jen co nahlásím své číslo dostávám velkou facku. Teplotní. Prostoru na rozdýchání moc není. Cesta se zvedá vzhůru. Těch 999 výškových metrů se musí někde nabrat. Startovní pole se začíná trhat a od sedmého kilometru jsem již sám. Ty za mnou jsem setřásl a ti přede mnou setřásli mě.
První občerstvovačka má být na třináctém kilometru. Jaké to překvapení, když ji potkám už na tom dvanáctém. Děkuji hodinkám a jejich pozitivní odchylce v podzemí. Z dálky už volám, že bych si dal pivo. Prý mají vše ostatní, takže volím regulérní ionťák a něco málo na zub. Tak rychle by to nedali ani borci v depu F1. Pokračuji dále a podle skryté touhy volím cestu dole z kopce. Dobrovolníci mě však správně navedou zpět na správnou trasu. Chvíli argumentuji, že to je přece do kopce a že dolů by to bylo lepší. Vtip pochopili a rozcházíme se s úsměvem.
Čeká mě závěrečný výšvih na kopec. V tuto chvíli se pohybujeme asi 300 m od rakouské hranice. Před sebou najednou vidím jednu závodnici. Funí do kopce více než já, ale přesto mě před sebe nepustí. Nakonec se protáhnu a užiji si pár minut své vnitřní slávy. Netrvá dlouho a je vše zase jinak. Z kopce mě dala ona a už jsem ji neviděl. Upnu se k další občerstvovačce na devatenáctém kilometru. Krajina okolo je opravdu úžasná. Pohledy do údolí, horské louky, hluboké lesy, malebné osady.
Lidé, kteří tam jsou neskutečně povzbuzují a nabízejí sklenice vody. To bych chtěl někdy zažít i u nás. Běžím dál. Sice nadávám, ale užívám si to. Netrvá dlouho a před sebou vidím kostel. A u kostela je přece vždy hospoda. Tedy občerstvovačka. A byla tam. Oči mě málem vypadli z důlku, když jsem uviděl, co všechno dobrého tam je. Začínám s pitím. Iont, kola, voda. V okamžiku, kdy se chci pustit do hlavních chodů, slyším dobrovolníky, jak povzbuzují dalšího běžce. Sakra. Probouzí se ve mě duch závodníka, beru meloun a čokoládu a utíkám na lesní piknik.
Zatím to nevím, ale tahle část cesty bude ta nejkrásnější. Úzká hřebenová cestička, výhledy do údolí, měkký trail pod nohami a kolem mě po obou stranách vzrostlé borovice. Nic netrvá věčně, a tak začínám klesat do údolí. Poslední kilometr už vede v obci. Před sebou nevidím nikoho a za mnou také ne, takže si poslední kilometr můžu v klidu vychutnat. Koho potkám, ten fandí, a to přidává na chuti i na síle. Je to tu, v čase 2:53 hod. probíhám cílem na konečném 33. místě z 94. závodníků, kteří vyběhli na nejkratší trať. Radler, kola a meloun je tou správnou pozávodní kombinací. Netrvá dlouho a už lituji, že ta trať nebyla přece jen delší. Že by pade příští rok?