Ostrava – Zkusit se má vše, takže když se vyskytla možnost si zaběhat na atletickém oválu, neváhal jsem. Naposledy jsem tam nedobrovolně stál na základní škole v rámci tělesné výchovy. Trauma, které mě drželo dalších třicet let. Čo bolo bolo. Teraz jsem vyměnil červené trenýrky s bílým nátělníkem za černo-modrý komplet, cvičky za běžecké Inov-8 a antuku za tartan. A vyrazil. Kam? No přece na městský stadion ve Vítkovicích. Ano, přesně tam, kde se běhá Zlatá tretra Ostrava.
Nejednalo se však o běh jen tak obyčejný. Hanka Legerská z SSK Vítkovice zorganizovala charitativní běh na podporu jihomoravským obcím, které byly postižené tornádem. O důvod více vyrazit. Osmiletý syn tohle komentoval slovy “Nechápu, proč ti běžci jen nepošlou peníze. Dorazily by rychleji potřebným a nemuseli by tam zbytečně běhat“. Jasně, má pravdu. Jdu tam hlavně kvůli sobě.
Nejdu ale sám. Vyzvedávám předsedu našeho klubu BK Ludgeřovice Martina Popka a na místě se potkáme s Radomírem Březinou. Ten je aktuálním mistrem ČR na 800 m v kategorii 35-59 let. Nechybí ani ženské zastoupení v podobě Viktorie Volné, která si tak odběhne první závod v barvách klubu. Skrytý to talent, ale o tom později.
Na stadion přicházíme s dostatečnou rezervou. Běhy na 800 m jsou již minulostí a vše se připravuje pro start závodu na 5000 m. V 17 hod. budou startovat ti rychlejší s očekávaným časem pod 20 minut, o půl hodiny později potom zbytek. Radek bohužel nestihl svoji trať na 800 m, a tak bere za vděk pětkou pod dvacet. Zatímco krouží jedno kolo za druhým, chytám s Martinem mladého klučinu, který má zvrtlý kotník a začíná kolabovat. Odneseme ho mamce do auta a vracíme se zpět. Zrovna ve chvíli, kdy Radek končí svůj závod. Tři hodinky spánku výkonu opravdu nepomohly, a tak pět kol před cílem odstupuje ze závodu. No to to dobře začíná. Co asi čeká nás?
Za minutu půl. Dle pokynu rozhodčí paní Šulcové se vydáváme na opačný konec stadionu ke startovní čáře. Čeká nás 12,5 koleček. Zazní výstřel a běžíme. V naší pomalé kategorii běží jeden rychlík z AK Slovan Duchcov, který očividně dostal skluz na dálnici. Vystartuje jako střela a já za ním. Brzy pochopím, že jsme oba úplně někde jinde. Jako fakt jinde. Přesto na hodinách vidím své tempo kolem 4:10 min/km. Rychlost, kterou jsem naposledy vyvinul tak před rokem a půl. Z kopce. Brzdím, nechci leknout. Kola začínají ubíhat. Přestože jsou stejně dlouhé, každé další ubíhá pomaleji. Kde se stala chyba? Borec z AK mě po čtyř kolech předběhne o kolo. Sakra. Vzápětí i já předbíhám, takže 1:1.
Po pár kolech dokonce o kolo předběhnu skupinu holek, které už od pohledu jsou atletky snad od narození. Před startem jsme je tipovali na jasné favoritky. No třeba trénují pouze krátké tratě a už jim došel dech. Jsem fakt dobrý. (radost mě nezkazí ani později zjištěná skutečnost, že se jednalo o tyčkařky, co se šly jen vyklusat…). Předbíhá mě zase borec z AK. Za chvilku doběhnu Viki Volnou, která dle snadných počtů musí být ve vedení mezi holkami. A to běhá pouze půl roku. No, kdo z vás to má. Předbíhá mě zase borec z AK. Probíhám kolem časoměřiče pana Šulce a začínám ho podezřívat, že mu to měří špatně. Prý ne. Běžím tedy dál jako křeček v běhátku. Trudomyslnost zažene zvonění do posledního kola.
Ty vole, tohle jsem viděl v televizi. Tam všichni vždycky zrychlí, takže zkouším totéž. Sprintuji. Mám tedy ten pocit. V televizi to vypadá o dost jednodušeji. Příště se budu držet raději jí a gauče. Tuhnu. Náhlý pokles tempa a nálady vylepší Martin, kterého najednou vidím před sebou. Už jsem myslel, že se ztratil někde cestou. Pořád ne a ne ho doběhnout. To se konečně podařilo na pár posledních metrech před cílovou čárou. Tou jsem propadl v čase 22 min 44 s. Pětku jsem ještě neběžel, takže osobák (jen aby byl jasný ten rozdíl – rekord na tomto stadionu drží z roku 2020 uganďan Jacob Kiplimo a to s časem 12 min 49 s. Světový rekord drží jiný uganďan Joshua Cheptegei – 12 min 35 s).
Za chvíli doběhnou ostatní a následuje vyhlášení třech nejlepších. Opravdu jsem dobře počítal a Viki bere první místo v ženách. Dobrá to motivace do dalších let.
Na řadu přicházejí muži a já slyším své jméno. Já? Fakt? Fakt. Měli pro mě volné třetí místo. Borec z AK mezi vítězi nebyl. Možná to byl vodič či jak se jim říká. Možná se mi jenom zdál. Možná odstoupil. Možná… Nerozporoval jsem to a po výsledcích jsem nepátral-pátral ale kolega a našel. Jsou na webu atletika.cz a tam jsem až pátý – fakt díky Martine 😊
A není také důležité kolik nás běželo. A na to, že ti rychlí běželi v závodě před námi jsme už také zapomněli, že? 😊
Nejen já tak mám zážitek, na který nezapomenu. Díky tedy všem, kteří tenhle závod přichystali. Pro nás pralesní hobíky to byla opravdu dobrá zkušenost. Výtěžek pro SOS Morava ve výši 5 500 Kč byl už jen příjemným bonusem celé akce.