Třeboň – Třeboňský maraton je rovinatý běh v přírodě. 95 % trasy vede lesem, mezi rybníky a loukami CHKO Třeboňsko, přesto má minimální převýšení. Hladký asfalt většinu cesty spolu s plochým profilem vybízí k zaběhnutí skvělého času. Tak tohle všechno bylo v jarní upoutávce na podzimní běh. Jak zpívá Žlutý pes …”zdál se to bejt docela dobrej nápad“… Na maraton jsem se přihlásil chvíli po tom vídeňským, s chutí překonat osobák 3:41:24 hod, což se mě v hlavním městě Rakouska nepodařilo.
Pominu fakt, že jsem si spletl v době registrace Třebíč s Třeboní (no co hodina a půl řízení navíc), důležité je, že 19.10. jsem se zdárně ubytoval a vyzvedl startovní číslo (opravdu v Třeboni). Ubytování ideální, přímo na Masarykově náměstí, kde maraton startuje i končí. Co s načatým večerem? Je doba výlovů, takže vyrážíme si jednoho kapříka dát. Volím dietní formu s grilovanou zeleninou a dvěma pivy z místního pivovaru Regent. No ještě že je snídaně až v devět.
Z výhody se druhý den stala nevýhoda. Mám silně vyvinutou slabou vůli a švédskému stolu prostě nedokážu odolat. Chci prostě zkusit vše. Hodinu před startem tak sedím nafouklý na pokoji s výraznou nechutí se dávat do výraznějšího pohybu.
Naštěstí za chvíli volá Jirka, že už čeká pod okny a že už je čas. Jde se na to. Na start maratonu se nás postavilo celkem cca 600 závodníků, na půlmaraton který startuje chvíli po nás asi ještě o stovku více.
Taktika je jasná. Hlavně nic neřešit a nepočítat. Prostě to napálit do plna a počkat co se stane. Přesně v 11 hod je odstartováno.
Vybíháme z nádherného náměstí tzv. Hradeckou bránou, která tam stojí již od roku 1525. Hned za ní zahýbáme do přírody a tam také po dalších 40 kilometrů zůstáváme.
Trasa vede nejprve po naučné stezce Třeboň-Hrádeček a následně se stáčí do CHKO Třeboňsko. Na druhém kilometru dobíhám hlouček běžců, kteří se drží vodiče na čas 3:30hod. Běžet v chumlu se mi nechce, takže předbíhám a snažím se utéct. Platí totiž jednoduchá rovnice. Když budu v cíli před tímto vodičem, mám zaručen čas pod 3:30, což by bylo více než nádherný. Jak je to jednoduché. No síly vydrží jen dalších 25km. Půlmaraton dávám za čas 1:40 (minutu pod svým osobákem), pak už ale dochází šťáva.
Předpoklad se naplnil a zázrak se nekonal. Přestávám se kochat přírodou a začínám vyhlížet občerstvovací stanice. Jak na potvoru probíháme kolem jedné polosamoty, kde se u rybníčka pořádá bečka a opéká se prase. Fakt jsem věřil tomu, že organizátoři připravili netradiční občerstvení. A byl jsem ochoten ho přijmout.
Předpoklad se tentokrát nenaplnil a zázrak se taky nekonal. O 200m dál je ta klasická maratónská občerstvovačka. Místo piva a prasete dávám méně chutný ionťák, banán a nějaký hroznový cukr jako slabou útěchu. Uvedená kombinace se však ukazuje jako životabudič, trudomyslnost upadá a najednou se běží zase o kousek lépe. Fakt jen o kousek. Vydrží to asi do kilometru číslo 32. Tam mě doběhne, notně prořídlý, hlouček běžců s vodičem na čas 3:30hod.
Nahazuji pomyslný hák a snažím se udržet nasazené tempo. Podle aktuálního času by to znamenalo odběhnout posledních 10km v tempu 5 minut na kilometr. Vím, že v současném stavu je to již nemožné (říká hlava), ale nohy se zapojily a běží s davem. Vodič je super, motivuje všechny okolo. Slyším ho však míň a míň. Nepřestávám slyšet, ale vzdaluje se. Na 34. kilometru již běžím sám a mám pocit, že mě předbíhá jeden člověk za druhým. Cíl je teď jasný, dát to alespoň pod 3:41 a udělat si osobák a hlavně to uběhnout bez zastavení. Daří se obojí.
Co zamrzí je fakt, že v cílové rovince mě na posledních metrech předběhne i velký propagátor běhu Miloš Škorpil. Ne že bych se mohl poměřovat, vždyť je o 25 let starší, ale ten skalp by potěšil. Cílovou rovinku protínám v čase 3:35:55 a obsadím 162. místo z 577 závodníků.
Kousek za cílem sedám na lavičku a jím a piji vše co je po ruce. Ubytování přímo na náměstí je obrovskou výhodou. Do sprchy to je doslova pár metrů a pak už jen vytoužený odpočinek. Po prvním maratonu v Praze jsem byl absolutně přesvědčen, že tuto distanci již nikdy nepoběžím. Proč taky. Dnes stačila jedna sprcha a v poloze ležmo už v hlavě počítám, že další zlepšení o 5 a něco minut by přineslo čas pod 3:30 hod.
S prázdným žaludkem se však blbě přemýšlí, takže vyrážíme zpět na náměstí do místní cukrárny Třeboň v marcipánu. Mají tam úžasné pralinky a dortíky. To je energie, kterou potřebuji. A aby jí nebylo málo, následuje plynulý přechod z cukrárny do restaurace na dalšího kapra s plzní. Prostě vyvedený den. Jediné co mě na maratonu mrzelo, byl fakt, že se neběželo nikde kolem rybníků (vyjma jednoho), kterými je Třeboňsko vyhlášené. S tím je potřeba něco udělat. Následující den nastavuji budík na 6:15hod s plánem vyběhnout ještě do tmy směrem k rybníku Svět, který byl vybudován v 70. letech 16.století. Běh kolem světa tedy Světa si přece nemůžu nechat ujít.
Trasa měří přesně 12km a na nohách je znát, že se nechce. Navíc je tma a sychravo. Nejhorších je těch prvních deset metrů – z pokoje vyjít ven. Pak už se to nějak poddá. A udělal jsem dobře. Cesta je sice podstatně kratší než včerejší maraton, přesto podstatně pestřejší. Tedy až od okamžiku kdy se rozední. Běžím proti směru hodinových ručiček směrem ke Spolskému mlýnu, který na svém místě stojí od roku 1861. O 21 let později tam “vyrostla” kaplička, kterou postavil mlynář jako prosbu k Panně Marii za uzdravení své ženy.
Těžko říct, jestli to pomohlo. Cesta pokračuje dál kolem samoty Odměny, kde si lze pronajmout ubytování. Pak už se dostávám postupně do civilizace. Probíhám kolem plovárny Ostende (nevím proč, ale vzpomenu si na film Rozmarné léto), následuje kostel sv. Jiljí z roku 1515 a o kousek dál stojí, Schwarzenberská knížecí hrobka, kterou dnes vlastní kníže Karel.
Poslední zajímavostí na trase jsou místní sádky s heslem “Kapr z Třeboně do každé kuchyně”. Nelze než souhlasit.
Pak už dobíhám na náměstí tak akorát, abych stihl rychlou sprchu, sbalit věci a hladový vyrazil na snídani. Dám si i míchané vejce. Psal jsem už o tom, že mám, alespoň u snídaně, slabou vůli?