Bílé svinstvo

29.12.2019

CUTT BESKYDY - To bílé svinstvo se pořád boří pod nohami. Každý krok se tak stává hodně vysilující. Psychicky i fyzicky. Jsem na 33. kilometru a o běhu se už nedá ani mluvit. Tento úsek od chaty Martiňák měl být přitom "odpočinkový" resp. běhatelný díky mírnému stoupání na Pustevny. Místo toho vede cesta vpřed přes sněhové oraniště, které bylo "rozkopáno" běžci předemnou. No a chudáci ti za mnou. Do cíle zbývá ještě dalších 13 km. Tma se blíží a teplota klesá k - 8°C.

Vše ale začíná v teple, v zázemí hotelu Beskyd v Trojanovicích. Sešlo se nás tady cca 200 běžčů, kteří si mohli vybrat mezi třemi trasami na 18/44/58 km s převýšením 750/1600/2300 m.

V mém případě jsem se vydal zlatou střední cestou. Je 8:30 hod. a to je čas na krátký brífink od ředitele závodu Marka Navrátila. Dozvíme se základní údaje o trase, občerstvení a značení. Rovněž padne informace o tom, že cestou nebudou žádné kontroly. Celé Beskydy jsou zasypány sněhem a případné zkracování trasy přinese akorát zapadnutí do hlubokého sněhu a potupnou smrt. Takže je třeba se držet značení. V mém případě modro/zelených šipek. Ke konci porady padne ještě informace o nějakém brodění potoka v závěru. Ten je však daleko, takže tomu moc pozornosti nevěnuji.

Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start. Vybíháme od hotelu směrem na Ráztoku. Venku začalo před chvílí sněžit. I tak je všechno kolem již krásně pokryté sněhem. Ano, tím bílým svinstvem, v který se ten krásný sníh promění na 33. kilometru. Běžíme podél říčky Lomná až k Ráztoce. Tam začíná první a největší stoupání. Cesta kopíruje zelenou turistickou značku, která vede na hřeben Radhoště. Naposledy jsem tudy šel v rámci závodu B7. V nohách tehdy bylo už cca 65 km, takže dnešní stoupání, byť ve sněhu, bylo docela příjemnou oddychovkou. Je mi až skoro líto, že stoupání končí. Hřeben je dosažen. Turistický ukazatel to potvrzuje.

Teď už jen zahnout vlevo a rozběhnout se do bílé tmy k soše Radegasta a dále na Pustevny. Hřeben je otevřený a brzy cítím, jak se na řasách tvoří ledové krystalky. Čas od času je třeba mrknout, aby odpadly. I tak lze říci, že tento úsek je na pohodu. Ve sněhu se běží parádně, kroky dopadají do měkého. První brždění následuje u vyhlídkového altánu Cyrilka. Pod sněhem vypadá fakt nádherně. Vytahuji mobil a dělám první fotku.

Teď už jen opatrný seběh k Pustevnám. Vítr zde nabírá na síle, mlha padá ještě níže a znatelně přibývá lidí. Někde mezi nimi by měl být i brácha s rodinou. Spolu s ostatními běžci hledám šipku kudy dál. Šipku jsme našli, ale ukazuje ostře vlevo do asi metrové závěje.

Pohledy se ujistíme, že tohle je ta správná cesta. Po prdel zapadám do sněhu. Naštěstí jen na chvíli. Opravdu se napojuji na modrou turistickou značku a začínám klesat čči spíše klouzat zpět k Ráztoce. Klesání to je plynulé. Prostě to regulérně klouže. Fungujeme jako bowlingové koule, které se ženou svahem dolů a sráží nahoru jdoucí turisty. Na brífinku padlo cosi o nesmekách a o tom, že právě to je to místo, kde se hodí. Nesmeky mám. Ale v batohu. Svah udolám i bez nich. Jsem odměněn jen jedním polořízeným pádem. To ještě jde.

Probíhám kolem Tarzánie a napojuji se na Radhošťskou cyklostezku a následně na no-name lesní cestu. Trasa vede cca 10 km po vrstevnici, takže se dá krásně běžet a kochat se okolní krajinou. Na patnáctém kilometru potkávám spoluběžce, kterého chytli křeče. Dávám mu solnou tabletu a pádím dál. Už netrpělivě vyhlížím Čeladnou a Hotel U Holubů, u kterého má být první a jediná občerstvovačka. A je tam. Po 22 km přijde opravdu vhod teplý čaj (bohužel bez rumu) a kofola (taky bez rumu). K jídlu salám s čokoládou. Aspoň na tři plné hrsti.

Zůstal bych déle, ale začíná být zima. Nezbývá než vyrazit zase dál. Cesta vede do mírného kopce, po úpatí Smrku, až k Podolánkám. Kopec zabere a brzy se zahřívám a pak i přehřívám. Únavné není ani ten pohyb dokopce jako to brodění se rozdupaným sněhem. Tady už moc turistů nechodí. Vše si musíme prošlápnout sami. I tak to docela ubíhá a po chvíli začíná klesání do Podolánek. Za sebou mám 30 kilometrů a skoro 45 minut náskok před limitem, který jsem si dal za svůj cíl. Začínám cítit, že to půjde a že možná do cíle dorazím pod 6 hodin. Cítil jsem špatně.

Z Podolánek vyrážím dále po žluté směr rozcestí Bařiny. Cestu znám docela dobře. Šel jsem tudy 2x s dětmi. Když to tehdy zvládli oni, tak to musím taky dát. Nasadím tempo a s občasným popoběhnutím vyrážím vzhůru. Cestou minu pár krásně zasněžených beskydských roubenek. Na focení však již není čas nebo spíše chuť. Chci už být nahoře a od tama už to bude pohodička na Pustevny. Bařiny dobity. Nezastavuji se a nekochám se. Místo toho vyrážím směr Pustevny. Zde je to hodně frekventovaná běžkařská magistrála. Jedna běžkařská stopa vlevo, druhá vpravo. No a mi běžci někde uprostřed se kymácíme vpřed. Cesta připomíná čerstvě poorané pole, přes které je nutno přeběhnout. Tohle má však na délku 8 kilometrů. Klouže a studí. Po 33 kilometrech to je značně vysilující. Čas od času už fakt nemůžu a zapadnu aspoň na chvíli do běžkařské stopy. Ta je krásně vyhlazená a přimrzlá. Nemám pohorky, ale úzké běžecké boty, takže stopu fakt neničím. Přesto se to nesetkává s pochopením u běžkařů. Tohle je nejhorších 10 kilometrů co jsem kdy "běžel". To je mé konstatování i dalších spoluběžců resp. dle pohybu zombíků, kteří se trmácí vpřed jako já. Kde už jsou ty zatracené Pustevny. Teplota na hřebenu padá k -8°C a ke konci už začínají docela mrznout prsty na rukách. Zdá se to být nekonečné. Naštěstí nic netrvá věčně a časem se objeví obrysy prvních budov na Pustevnách. Uffff.

Cestu dolů už znám. Je to přes metrovou závěj a po modré značce dolů do Ráztoky. Nechci riskovat další podklouznutí či křeč, a tak běžím opatrněji než poprvé. Ti za mnou to budou mít horší. Za chvíli padne tma. Doběhnu dolů a hodinky ukazují 44 km. To má být přece cíl. Není. Odhadem ještě dva kilometry to bude. Běžím tedy dál podél již známé říčky. Pár set metrů před cílem čeká to překvapení organizátorů. Do cíle se dostanu až proběhnutím přes potok.

Není to hopsání po kamenech, ale regulerní přeběh vodou. Kupodivu voda nestudí, ale spíše hřeje. Už to je ale jedno. Za minutu dobíhám do haly hotelu a hlásím příchod. Hodinky ukazují 6:27 hod, 44 km a 1700 m převýšení.

V cíli jsem na 32. místě ze 70 doběhnuvších. Statistiky jsou mi však ukradené. Jediné, co chci je si dát teplou sprchu a převléct do suchého. Je to neskutečná nádhera. Ta je povýšena na druhou v místní restauraci. Slepičí vývar, maso tří barev s rýží, pivo, kafe a čaj udělají pěknout tečku za dnešním dnem. V čase 8:06 hod. přibíhá i Jirka. Skvělý výkon za který si vyslouží velmi podobné menu. Už nikdy více. Alespoň ne letos.