86km - 5052m - 22hod

31.08.2018

BESKYDSKÁ SEDMIČKA je horský ultramaraton se startem v Třinci  a cílem ve Frenštátu pod Radhoštěm. Dle zvolené trasy LONG/SHORT je cesta dlouhá 95/86km s převýšením 5470/5052 metrů. Skutečný cíl je však cesta samotná.

Start devátého ročníku B7 je tradičně v Třinci a netradičně na městském stadionu. Chvíli před startem nám živě zahraje kapela Mirai píseň "Když nemůžeš, přidej víc"  song, který nám bude ještě dlouho znít v hlavě. Po něm nastává silnější okamžik v podání státní hymny, při které se ztiší celý stadion se 3000 závodníky. Je fajn, že lidé mají ještě k určitým věcem respekt. Ohňostroj, výstřel a masa lidí se dává ve 22:00 hod do běhu.

Cesta vede směrem na Velký Javorový (1031 m). Prvních pět kilometrů je takřka po rovině, sem tam hloučky povzbuzujících lidí, někde i s kalíškem slivovice. Spousta dobré nálady a radost z pípnutí hodinek na prvním kilometru. Už jenom 85... První stoupání jde svižně i bez hůlek. Letět letadlem či mít alespoň dron, musel by to být úžasný pohled na světelný had blikajících čelovek, který se šplhá na vrchol Javorového.

Po necelých dvou hodinách jsme nahoře. Atmosféra je úžasná. Přestože je půlnoc, stojí všude spousta diváků a fandní jako by jsme dojížděli na prvním místě v Tour de France. K tomu ještě hraje "pod širákem" živá kapela kluků z Horské služby - kytary, bicí a tvrdý rock.

Zábava skončila, teď už jen dřina. Po vrcholu následuje sestup tak jako ještě mnohokrát. Klesáme do obce Řeka, kde čeká první občerstvovačka s pitím. Lupnu do sebe 3dl ionťáku a už zase nahoru pod Ropici. Cesta vede strmě vzhůru, úzkou cestou. Je to bowlingová dráha, kde když jeden spadne, tak bere dalších 10. Naštěstí padalo jenom kamení. Chvíli rovně a pak zase sešup dolů do obce Morávka, kde čeká další občerstvení. Tyto oázy pohody se stávají motorem pro další cestu vpřed. Ládujeme s Honzou do sebe vše co je k dispozici a potom už vzhůru pod Travný. Ten bereme traverzem po kterém následuje další občerstvení v obci Krásná. Čeká nás nejvyšší vrchol trasy - Lysá hora (1324 m). Cestu znám, vede po žluté a docela se toho děsím. Šel jsem zde před pár měsíci v opačném směru a tehdy litoval všechny co jdou opačně. Nevím co lijí do toho ionťáku, ale cesta vzhůru ubíhá v pohodě. Jdeme bez zastavení, předcházíme hodně souputníků a za méně než 80 minut jsme na vrcholu. Do východu slunce zbývá 10 minut. Je ale zataženo, takže pádíme dál do Ostravice a už se těšíme na polívku na další občerstvovačce.

Nejsme sami. Fronta je dlouhá jako kdysi ta na banány. To nás ale neodradí, jsme takřka v polovině cesty a je potřeba výrazně dobít baterky. To se daří. Cesta na další vrchol Smrk (1276 m) tedy začíná z vesela a kupodivu tak i pokračuje až na samotný vrchol.

Tam se chvíli kocháme krajinou nebo vlastně spíše vydýcháváme nastoupané metry a pak už zase sešup dolů do obce Čeladná. Tady máme za sebou 54 km. A hlavně tady mají párek s hořčicí.

Po asi půl hodině obžérství se zvedáme a vyrážíme kolem Kněhyně směr Čertův mlýn (1205 m). Nikdy jsem tam nebyl a hodně se těším. Těším se ještě asi půl hodiny. Už tam vlastně ani nechci. Naštěstí uhýbáme zase do lesa, cesta vede strmě vzhůru a člověk přestává přemýšlet. Levá, pravá, levá, pravá, ... a jsme tam.

Odpípneme se na checkpointu a "valíme" na Pustevny. Těšíme se, jak jinak, než na další občerstvovačku. Ta je asi nejlepší. Kromě další polívky dáváme chleby se škvarkovou pomazánkou, rohlíky se salámem, kyselé zelí, horalky, banán, meloun a zapíjíme kofolou a ionťákem.

Vše konzumujeme naležato na asfaltu kam jsme odpadli řízeným pádem. První dilema bylo jestli se zvednout a jít na další nášup. Zvítězil instinkt, takže se šlo. Druhé dilema bylo jestli si cestu ulehčit a jít po hřebeni přes sochu Radegasta na Radhošť (a dostat časovou penalizaci) nebo jít klasicky dolů na Ráztoku (580 m) a pak zase vzhůru na Radhošť (1129 m). Naštěstí začalo pršet, takže se rozhodování ulehčilo. Jdeme delší, za to méně pohodlnou cestou. Za rozhodnutí jsme byli zvrchu odměněni a po 15 minutách alespoň přestalo pršet. Cesta nahoru opět nekonečná, nejen pro nás, ale i pro další bojovníky. Jsme tam. Na Radhošť zbývá poslední kilometr po hřebenu. Táhne nás chuť piva. U kapličky pípáme a pak už nás čeká klesání 580m na Pindulu. Říká se, že každý má cestou na B7 nějakou krizi. Těch chvil, kdy si člověk říká co tu vlastně sakra dělá bylo nespočet, ale okamžik kdy bychom uvažovali o tom, že to zabalíme nenastal ani na chvíli. Přesto, kdyžbych měl vybrat okamžik kdy bylo nejhůř tak to je zde při sestupu na Pindulu. Po prvotním sešupu sjezdovkou to je mírně z kopečka dolů, prostě ideální místo na běh. Místo toho se sunu pomalu vpřed. Několikrát jsem četl, že když už člověk nemůže tak se v něm něco přepne a ožije. Marně hledám vypínač. Tím správným impulsem se však ukázala být další občerstvovačka na Pinduli. Opakujeme obžérství z Pusteven, jen už kofola není. Místo toho měním alespoň ponožky. Těžko říci co pomohlo více, ale chytl jsem druhý dech. Na Velký Javorník (918 m) skoro vyběhneme a dolů už opravdu i střídavě běžíme. Ve městě už nás povzbuzují náhodní kolemjdoucí a 200 metrů před náměstím vbíháme na červený koberec, který nás dovede až do cíle beskydské sedmičky.


Tam dorazíme devět minut po osmé hodině večerní. Za sebou jsme nechali 86,4km a 5052 výškových metrů. Teď už jen vystoupat pár posledních metrů pro medaili, ale to už hravě zvládneme. V kategorii SHORT jsme obsadili s časem 22:09 hod. konečné 193. místo z 893 týmů.

Doběhli jsme doslova za minutu dvanáct. V cíli jsme vypili jednu kofolu, došli ještě kilometr k zaparkovanému autu, převlekli se do suchého a v tu chvíli se otevřela obloha. Hromy, blesky, kýble vody. Všichni co došli po nás jsou vítězové. Ti skuteční vítězové v naší kategorii (Šafránem/Mozola) to zvládli za 13:32 hod. Profíci v kategorii Long (Najvert/Zemaník) dali dokonce 95km za neskutečných 12:02 hod.

A tady ještě krátký souhrn toho co vše bylo potřeba k dosažení našeho cíle :o)