Běžíme na letadlo

26.01.2020

MARAKÉŠ MARATON - Začalo to netradičně. Do mailu mě přišel reklamní spam od společnosti Ryanair s titulkem "Leťte s námi na maraton". Následoval výčet destinací, kde se běhá a kam se lítá. Marakéš. Maroko. Afrika. Bylo rozhodnuto! Poměřit síly s marockými a keňskými běžci, navíc na jejich území se zdálo dostatečně lákavé i pro další čtyři běžce z BK Ludgeřovice. Koncem ledna vyrážíme.

čtvrtek, 23.1.

V 5:30 vyjíždíme ve složení Martin Popek, Luboš Bardaševský, Valdemar Schubert, Jiří Bystřičan a já směr Praha. Na letišti máme hodinu k dobru takže likvidujeme kontraband, s kterým bychom neprošli přes bezpečnostní kontrolu. Padne první kola s rumem, pak láhev rumu a pak ještě jedna. A ty piva je taky škoda vylít. Přes kontrolu procházíme s úsměvem na rtech. Za ten jsme odměněni širokou nabídkou lihovin v duty free shopu. Navíc při nákupu nad 2000 Kč je sleva 20%. Nechceme nic podcenit. Nakupujeme za 2950 Kč. Litr na osobu. Rum bude desinfekce. Prevence. Nechybí však mnoho a neletíme nikam. V obchodě se zadrhneme s výběrem a po zaplacení slyšíme "last call" pro nástup do letadla. K běhu se však nesnížíme. Na ten je ještě čas. Čtyři hodiny letu uběhnout rychleji než jsme čekali. Rum byl asi kouzelný. Kdo nespal, viděl nádherné Zilletralské Alpy.

Na letišti přistáváme kolem páté. Procházíme pasovou kontrolou, kde nás zkouší z našich zaměstnání. Za odměnu dostáváme do pasu razítko s osobním číslem. Teď už jen najít ten hotelový odvoz co nás má čekat na příletu. Nečeká. Je tam jen horda urputných taxikářů. Hotelové taxi mělo stát 15€. Taxikáři po nás chtějí 20€ a o smlouvání nechtějí ani slyšet. Neříká se, že v arabském světě se smlouvá o vše? Trvá dlouho, než kývnou na 15€. Prý je ta cena ale uráží. To zase uráží nás a odcházíme na MHD. Tak prý OK a 12€. Děkujeme za nabídku a slyšíme na 10€. Prý jsme zloději, ale jedeme. A to je hlavní. Ještě že s sebou máme zaměstnance bankovního sektoru, který umí tvrdě vyjednávat. Na hotelu už vše probíhá podle plánu. Uf. Jsme tady. Ze samé radosti se mírně dezinfikujeme rumem a vyrážíme na obhlídku města. Po pár metrech zkoušíme přímo na ulici nějaký přemaštěný placek.

Úzkými uličkami se dostáváme dále, až do samotného centra Marakéše, na náměstí Jemma el-Fnaa. Přes den poklidné náměstí se večer promění v obří restauraci. Procházíme kolem desítky stánků s místními specialitami. Klasikou je tažín. Jedná se o hliněnou nádobu unikátního tvaru, ve které se pohromadě vaří skopové hlavy, kuřecí maso, brambory, zelenina a prostě vše co je po ruce. Každých deset metrů musíme odmítat naháněče z jednotlivých stánků s jídlem. Že prý zrovna oni mají ten nejlepší tažín. Zkoušejí na nás různé světové jazyky, až jeden se nakonec trefí. Perfektní češtinou ze sebe vysype reklamní slogan "sračka zadarmo". To nás na chvíli zaujme. Tuto konzistenci finálního produktu lidského trávení však nemůžeme riskovat.

Maraton se blíží. S díky odmítáme. Za pár dirhamů alespoň zkouším misku vařených šneků a zapíjím to čerstvým džusem.

To by mohlo být dietní. Je čas se vrátit zpět na hotel. To samo o sobě je velkou vyzvou. Pravidla silničního provozu zde totiž nejsou. Barva na semaforu nic neznamená a jednosměrky jsou od toho, aby tam nejezdilo obousměrně tolik aut. A proč vlastně by motorky nemohly normálně jezdit po chodníku? Prostě vždy jede ten silnější. Chodci mají šanci jen v hejnech. Inspirace přírodou. Na pokoji se silně dezinfikujeme rumem a jdeme spát.

pátek, 24.1.

Den začínáme rozcvičkou. Ještě za tmy vybíháme v 6:30 hod na cca pět kilometrů. Běžíme tak nějak pocitově. Pocit nás dovede do místní nemocnice. Cesta je jednosměrná, takže se musíme otočit a běžet jinudy.

Nakonec máme za sebou deset kilometrů a před sebou snídani. Ta nás čeká na pokoji. Máme vše, co si můžeme přát. I tak se ale raději desinfikujeme rumem. Je čas vyrazit vyzvednout startovní čísla. Pro jistotu s sebou bereme i bandasku s rumem (a kolou) bo rum nemůže uškodit, když pije se s rozumem. Startovní expo leží asi 2km od hotelu a překvapí nás svojí velikostí.

Přece jen se letos koná už 31. ročník závodu. Čísla i trička máme. Chce to jedno společné foto a jde se dál.

Na programu je prohlídka botanické zahrady Majorelle. Čeká nás pěší přesun asi 4km. Cestou míjíme pěkné bistro. Je něco po poledni, čas oběda. Obsluhuje nás číšník, který mluví jen arabsky a neumí psát. Objednávku za všechny píši na papír a čekáme. Pořád čekáme. Po půl hodině se objeví a posunky naznačuje, ať jdu na bar. Tam se dozvídám, že se zatím podávají jen snídaně. Ještě že máme ten rum s kolou. Na oběd to musí zatím stačit. Do zahrad to je kousek.

Vstupenky jsem koupil už doma. A dobře jsem udělal. Před zahradami slavného návrháře Yves Saint Laurenta je fronta jako u nás za socialismu na banány. Pamatujete si ještě tu dobu? Tehdy se mohl dostat do Maroka akorát soudruh Babiš (známy pod krycím jménem Bureš). Proč asi? Díky demokracii, mnohdy s hořkou příchutí, se do zahrad a světa vůbec můžeme podívat i mi. Prohlídka zabere necelou hodinu. Rum dochází a hlad nás vyhání ven. Jdeme směr Medina, tedy do historického centra. Před sebou vidíme dým a po chvíli cítíme i libé vůně. To nám udá směr. Přicházíme na taxi nádraží. A hned vedle je spousta stánků s jídlem.

Ohně hoří, z hrnců se kouří a vzduch omamně voní. Zkoušíme cosi masového do housky. Obsah raději moc nezkoumáme. Chutná to výborně, a to je hlavní.

Bloumáme dále městem bez určitého cíle. Přicházíme přes náměstí, kde to včera doslova vřelo. Dnes se tam do zvuků píšťal kroutí ochočené kobry.

Obloukem je (někteří) obcházíme a jdeme si dát do místní restaurace, která je na střeše budovy něco dobrého na zub.

Snězeno. Je čas se přesunout na hotel a vychutnat si západ slunce na terase. Pro jistotu provedeme taky rumovou desinfekci. A zkusíme místní pivo.

sobota, 25.1.

Rychle snídáme. V 9hod nás totiž u hotelu čeká minibus s průvodcem Mustafou. Dnes máme v plánu celodenní výlet.

Cílem bude město Imlil, které je vstupní bránou do pohoří Atlas. Normálně trvá cesta asi 90 minut. Cestou však zastavujeme na různých místech.

První stopka je na farmě, kde zpracovávají arganový olej.

Pozitivní je, že dostaneme snídani. Opečené placky s medem, oříšky a olejem. Vše zapíjíme marockou whisky (čti sladký zelený čaj).

Další zastávka nás čeká u velbloudů. Projížďku s díky odmítáme a raději vyrazíme na místní berberský trh.

Nejen za nákupy se tam lidé z hor schází každou sobotu. Mustafa nás důrazně nabádá, ať se ho držíme doslova na krok. Po chvíli pochopíme. Opravdu se nejedná o trh pro turisty. Dostáváme se o století zpět.

Jídlo se vaří v jeskyních, krev z jatek stříká na kolemjdoucí a všude jsou pytle s neznámým kořením. Mustafa kupuje pro všechny mandarinky a sušenky a mizíme zpět do minibusu (naštěstí nemusíme jet mulou).

Do Imlilu to už je kousek. Před nedávnem tu zavraždili dvě turistky z Evropy. Nevím, kdo s touto informaci přišel a komu tím chtěl pomoci. Čeká nás krátký výšlap k vodopádu. A když už jsme tu, tak se i vyfotíme.

Hory to jsou opravdu majestátné. Chvíli si užijeme pohled i na horu Toubkal. Ta je se svými 4 167m druhou nejvyšší horou Afriky.

Hlad nás žene vpřed a výš do hor. Nakonec přicházíme do jedné osady v údolí. Tam ve výšce 1 950m stojí velmi skromný dům našeho průvodce.

V něm už voní čočka jako předkrm a kuřecí Tažín. S chutí vše sníme.

Nastal čas se vydat zpět do Marakéše. Zítra nás čeká maraton a je potřeba nabrat síly po dlouhém dni. Nesmíme zapomenout na večerní dezinfekci. Jen jednu šťopku. Pak ať nekulháme no a tři je vlastně šťastné číslo. A co ty piva? To bude zítra den.

neděle, 26.1.

Je kousek před osmou ranní. Čas vyrazit z hotelu a postavit se na startovní čáru maratonu. Máme to kousek. Za 15 minut jsme s Jirkou na místě.

Na startu maratonu i půlmaratonu, který startuje až za hodinu, má být téměř 8 500 běžců z 53. zemí. Snadno lze poznat, kdo je odkud. Borci ze Švédska oblékají trenýrky a nátělník, borci z Afriky péřové bundy. Volím něco mezi. Je přesně 8:30. Za zvolání "Allahu akbar" se startovní pole dává do pohybu. S křesťanským symbolem na hrudi (znakem obce Ludgeřovice), vybíhám vpřed.

Sakra. Ráno jsem se zapomněl napít. A včerejší rum začíná vysušovat. S nadějí tak vzhlížím k první občerstvovací stanici. Konečně na pátém kilometru beru láhev s vodou. To bude dneska opravdu dlouhý běh. První hodina je za mnou. Myslím na ostatní kluky, kteří právě startují na půlmaratonu. V nohách mám už 13 kilometrů. Výhoda tohoto maratonu je, že se běží jedno velké kolo. Žádné místo tak neuvidím dvakrát, takže se snažím cestou rozhlížet po okolí. Po chvíli mě předjede vozidlo s oficiální časomírou na střeše.

Užívám si pocit prvního běžce. Tady něco nehraje a ten čas taky nesouhlasí. Pochopím za chvíli. Kolem mě se přežene komando elitních běžců na půlmaraton. Běžet já takovou rychlostí tak oblékám cyklohelmu. To pro případ, že bych spadl. Běžím dál. Tedy, běžím.... po tom co jsem viděl se spíše šourám kupředu.

Půlmaratonskou vzdálenost protínám v solidním čase 1:43 hod. Zatím mám pocit, že jsem se byl jen rozběhat. Sundávám dlouhý rukáv, vycucám energetický gel a hlavu připravují na to, že závod teprve začíná. Už jsem pochopil, že na občerstvovačkách nebude nic jiného než voda a pomeranč. A ten při běhu opravdu loupat nebudu. Takže zbývá ještě jeden gel, hořčík a solná tableta. Chabé to maratonské menu. Tempo držím stabilní až do 30. kilometru.

Hlava začíná počítat. Stihnu to pod 3:30? Nebo aspoň pod 3:35 a vylepším tak osobák? Hodina běhu je však ještě předemnou a stát se muže cokoli. Žádná maratonská zeď se nekoná. Krize nepřichází. Jen prostě kontinuálně ubývají síly. Cestou se dávám do řeči s jedním francouzem. Motivujeme jeden druhého, ale v podstatě každý sám sebe. Už prý jen kousek. Pár kilometrů před cílem se napojíme mezi pomalejší běžce na půlmaratonu.

Běží už málokdo. Kličkuji mezi chodci, což ubírá sil, ale přidává na motivaci. Kilometr 40. Mrknu na hodinky a je takřka jasné, že dnes padne osobák. Kilák před cílem vidím u hotelu bráchu s manželkou jak mohutně fandí. Při "průletu" si stihnu objednat na pokoj pivo.

Chvíli na to zahlédnu Martina s medailí na krku. A už vidím i modrý koberec a taky časomíru. Ta má se zastaví na čase 3:31:22 hod. Je to tam! Osobák.

V mužích nakonec obsadím 342. místo z 1 195 běžců, kteří dnes doběhnou. S úsměvem beru medaili a spěchám na pokoj. Tam už mě čekají kluci z půlmaratonu.

Spokojeni se svým časem jsou všichni. Za odměnu si mohu dopřát studenou sprchu (teplá došla) a zbytek rumu (na zahřátí). No a pivo na doplnění iontů. Chvíli před druhou dorazí z maratonu i Jirka, který si zaběhl také solidní čas a bere finišerskou medaili.

Má deset minut na sprchu a musíme vyrazit na letiště. Taxíkem. Už se ani nehádáme. Platíme 10€ a diskusi nepřipouštíme. Po pár hodinách letu to končí tam, kde to všechno začalo.