21. ročník závodu na 21 kilometrů

06.04.2019

SPORTISIMO 1/2MARATON PRAHA - největším běžeckým závodem v České republice je již několik let Sportisimo ½ Maraton Praha. Závod je pravidelně několik měsíců předem beznadějně vyprodán, a to i přes svou vysokou kapacitu 11 500 běžců. Letošní ročník vychází na 6.4.2019 a pořadatelé hlásí, že se na start postaví celkem 78 národností v přibližném složení 2/3 muži a 1/3 ženy. Běžci z Ludgeřovic tam nemůžou chybět. Směr Praha nás vyráží hned deset.

Do Prahy jedeme ve třech skupinách. První dvě opouští Ostravu vlakem hned v pátek ráno, třetí skupina (Martin, Luboš, Valda, Pavel a David) vyráží autem krátce po poledni. Do auta se nás musí vmáčknout pět. Je jasné, že bez pauzy na protažení to nepůjde. Cesta, i přes páteční provoz, ubíhá v pohodě. Přesto po pár hodinách už všichni netrpělivě vyhlížíme s nadějí 42km na D1, na kterém stojí Motorest a Rybárna "U rybiček". Za chvíli se na talíři objeví losos, candát a grilovaná chobotnice a hned se ten život stává snesitelnější. Pro jistotu to vše ještě zaléváme pivem Ostravar a vyrážíme dál ku Praze. Ubytování máme zamluvené v Hotelu Leon. Alespoň si to všichni myslíme, než nás recepční vyvede z omylu. Máme však štěstí, sedmilůžkový pokoj pro nás pět mají náhodou volný. Je fajn, že se nebudeme muset mačkat jako v autě.

Věci házíme na pokoj a jdeme protáhnout nohy na pražské výstaviště, kde probíhá registrace a vyzvednutí startovního čísla.

Podobný nápad má však spousta ostatních, takže stojíme v nekonečné řadě, která se svoji délkou podobá těm u řezníka za minulého režimu. Odbavení jde docela rychle. Kromě čísla dostaneme, po hodině čekání, návleky na ruce, pytel na oblečení a hlad a žízeň.

Další program tedy není nutno vymýšlet. Jdeme zpět k hotelu a v okolí hledáme nějakou hospůdku. Léta praxe dělají divy, takže nemáme problém tento úkol splnit. Zítra to bude s těmi předsevzetími trošku horší. Ale dnes je dnes. Carpe diem.

Dáváme si výbornou čepovanou plzeň. Pak ještě jednu. Ta je v kombinaci s hovězím burgerem a s několika quesadillas. No a potom ještě jednu. Nastává bod zvratu. V nabídce mají taky výborný rum Diplomático nebo destiláty od Žufánka. Jsme však na sebe tvrdí. Jdeme spát. Někdy příště.

Na hotelu nás čeká dvoupokojový apartmán se čtyřmi resp. třemi postelemi. Jeden nejmenovaný z nás, má to privilegium mít pokoj jen pro sebe. Nevysloužil si to ničím jiným než svými (údajně) hlasitými nočními projevy. Raději za Martinem tedy zavíráme dveře a jdeme spát. Budíček v 6:30 se začíná nenápadně blížit.

Nastal den D. Chvíli před sedmou vyrážíme přes hotelový dvůr na snídani. Sníme, co se do nás vejde. Pak už rychle balíme věci, připínáme startovní čísla na trička a vyrážíme na tramvaj č. 12, která nás v 8:45 hod. odváží od hotelu na zastávku Malostranská. Přecházíme Vltavu po Mánesově mostě a scházíme na Alšovo nábřeží, kde máme v 9:15 hod. sraz s ostatními běžci z Ludgeřovic.

S přibývajícím počtem lidí začíná houstnout atmosféra. Proplétáme se davy lidí směr červený koberec u startu a děláme společné foto na památku.

Pak už rychle odevzdat přebytečné věci do úschovny a najít svůj startovní koridor. Ti nejrychlejší startují hned za elitními běžci z koridoru A. Naopak ti, kteří nikam nespěchají a chtějí si to naplno prožít, startují z koridoru L. No a ten zbytek běžců je někde uprostřed.

Dle informací z Ludgeřovic je doma zataženo a prší. Nás však nad hlavou vítá na startu, kromě vrtulníku, azurové nebe bez jediného mráčku a bezvětří. Co více si v tuto chvíli přát? Snad už jen, ať se ozve výstřel. Ten startovní. Dnes ho má na starosti držitelka českého rekordu na maraton Eva Vrabcová Nývltová, která se "díky" zranění nemůže běhu zúčastnit.

Přesně v 10 hodin je odstartováno a masa běžců se za zvuku Smetanovy Vltavy dává do pohybu. Čeká nás 21 kilometrů a 97,5 metrů. Tři nejlepší to dnes zvládnou pod hodinu. Ten zbytek potřebuje o kousek, až pořádný kus, více. V tuto chvíli je ještě neznámým faktem to, že maximální časový limit 3hodiny splní celkem ještě přesně 10 500 běžců.

Ale zpět na start. Tam to probíhá jako vždy. Optimisticky. Spousta fandících diváků, televizní kamery, vrtulník nad hlavou, ale hlavně hodně rychlejších běžců okolo. Ti donutí každého vystartovat o trochu rychleji než by bylo třeba.

Náměstí Jana Palacha, kde jsme vystartovali, necháme brzy za sebou a běžíme podél Vltavy směr Palackého náměstí, kde následuje na třetím kilometru otočka. Člověk má tak možnost si prohlédnout elitní běžce, kteří běží z protisměru. No prohlédnout. V té rychlosti (jejich či mé?) to příliš ani nejde.

Důležitější je však hledět před sebe. Běžců je opravdu spousta a o pády není nouze. Bylo by škoda skončit takhle brzy.

Po chvíli poprvé přebíháme po Palackého mostě Vltavu a běžíme kolem pivovaru Staropramen, kde je první občerstvovací stanice. Zcela proti předpokladu je v nabídce, místo českého iontového nápoje, pouze voda. Děkuji, nechci. Zatím.

V protisměru vidíme opět širší špičku závodu s vodiči. Zkouším okopírovat běžecký styl tmavších spoluobčanů. Vypadá docela jednoduše a určitě přirozeněji než ten můj. Zjišťuji, že kopírovat nestačí. Chlapci z Keni se mi i nadále vzdalují rychlostí, kterou bych byl schopen udržet snad jen na kole.

S tímto faktem se prostě smířila i evropská elita, která tak běží svůj vlastní závod. Je fajn, že tempo udává náš Jiří Homoláč. Snad i díky tomu, že žije několik měsíců v roce právě v Keni, Jirka nakonec závod vyhraje v čase 1:04:03 hod (v kategorii mezi neafrickými běžci).

Nám ostatním smrtelníkům tedy nezbývá než se vydat v jejich stopách. A výprava to je zatím příjemná. Na každém kroku stojí skandující diváci, či hraje živá hudba. Cesta vede opět přes Vltavu, kterou překonáme na mostě Legií a míříme k místu startu, kde přes Mánesův most přebíháme opět zpět. Zde máme za sebou 11 kilometrů. Za pár minut začnou po stejném mostě v protisměru přibíhat ti nejlepší.

Začíná být docela horko, a tak vyhlížím další občerstvovačku. Už mám chuť i na tu vodu. Bohužel to nějak nevyšlo. Nechci brzdit a za běhu se mi nepodaří chytnout kelímek s vodou. Běžím tedy dál, vstříc Libeňskému mostu, kde máme za sebou 15 kilometrů. Už nemůžu, ale ještě to jde. Opět přes Vltavu a po Rohanském nábřeží upaluji směrem ke kilometru č. 18, kde má být další občerstvení.

Už nemůžu a už to nejde. Poučen z předchozích nezdarů přibržďuji a zalévám se vodou. Více z vnějšku než zevnitř. Po pár desítkách metrů vbíhám do Těšnovského tunelu. Světla tam moc nesvítí. Je tam tma, chlad a slyšet jde jen dupot nohou a tlukot srdce. Spadnout tam, tak člověka ušlapou. Po chvíli však vidím světlo na konci tunelu. A taky poměrně nepříjemné stoupání. Zátopek prý říkal: "Když nemůžeš, tak přidej". Mám odzkoušeno, že to opravdu funguje. Aspoň trošku. Přidávám a vyhlížím Čechův most. Poslední kilometr do cíle.

Naposledy přebíhám Vltavu po Mánesově mostě. V protisměru vidím spoustu běžců, kteří mají před sebou ještě 10 kilometrů. Dodává to trochu síly. Pak už červený koberec. Dvacetjedna kilometrů je za mnou. Zbývá oněch posledních 97,5 metrů. To jsou ty chvíle, pro které to má smysl. I když dobíhám na 1328. místě, diváci fandí, jako kdyby vítali vítěze. Těmi jsou ostatně všichni, kdo dnes doběhnou.

Těmi skutečnými vítězi jsou, jak už jsem výše uvedl, zcela "nepřekvapivě" kluci z Keni. Mezi prvním a druhým byl rozdíl pouze sekundu. Tak jako mezi mnou a Radkem Rozmahelem - pravda o pár set míst níže v pořadí. Z holek vyhrál Kazachstán před Israelem a Keňou - i když to dle fotky tak nevypadá...

V cíli přebírám finišerskou medaili a cpu do sebe banán s pomerančem, které po chvíli zalévám Birellem. Kombinace divná, ale životaschopná.

Postupně se všichni scházíme tam, kde jsme se ráno rozešli. Jsme rádi, že to máme za sebou. Někteří si zaběhli svůj osobák, a ti druzí si dokázali, že 21 kilometrů a kousek je stále vzdálenost, která je nezlomí.

Naše automobilová pětka se kolem 13:30 hod.vydává na tramvaj. Přejíždíme k Ortenovu náměstí, kde máme zaparkované auto. Hned u něj je bistro Puglia. Necháváme se zlákat na výbornou cibulačku s domácím chlebem a lehký tataráček, zalitý pivem. Dobře jsme udělali. Pak už nás čeká 380 km po poloprázdné D1 směr Ludgeřovice. Na hřišti se rozcházíme. Silní jedinci jdou ještě zapít úspěšný návrat do místní hospůdky. Přátelé, kamarádi! My jsme Vám ty medaile přivezli. I když jen ty finišerské...